Tomu co nikdy nemůžu mít

Tento článek nebude mít velkou četnost. Nevadí. Čekám to a jsem s tím smířená. Tento článek je totiž věnován tobě. Tomu co nikdy nemůžu mít.

Určitě se Vám stalo, že jste chtěli to, co nemůžete mít. Nevadí, žijeme jen jednou a věcí či lidí, které bychom chtěli, či toužili mít, je mnoho. Ale nakonec se smíříme s tím, že to či toho mít nemůžeme. Toho, co bych chtěla mít je poměrně málo. Ale občas se přece jen někdo či něco najde. Ale nechci zevšeobecňovat, ten někdo jsi ty.

A jak už jsem psala na začátku, tento článek je věnován tobě. Tobě, který jsi se mnou častěji, než by bylo jen na přátele obvyklé. Tomu, který mě  vnímáš takovou, jaká jsem,a nevadí ti, že občas nejsem ta pravá,  nejsem ta dokonalá, zkrátka nejsem ta nej. Taková jsem a ty to bereš.  A já jsem tomu ráda.

Ale toužím po tobě. Toužím po tobě neustále. Když se směješ, když jsi smutný (nepláčeš, protože nepláčeš téměř nikdy). Mám to v sobě. Tu touhu. Tu žádost. Jen nemám dost odvahy, abych ti jí dala znát. Ale je tam. Někde uvnitř, uvnitř mě. A asi tam zůstane. Ukrytá navždy. Ukrytá uvnitř mě, uvnitř mé hlavy. Stále o tobě budu přemýšlet, ale nikdy ti o tom nebudu vyprávět. Nikdy ti to nedám otevřeně znát. Jen ta malá, schovaná část zůstane někde v hloubi.

Kdyby se mě někdo zeptal, zda tě miluji, nedokážu odpovědět. Protože je to někde mezi a na otázky mezi odpovědi neexistují. Vím jen, že tě mám někde hluboko pod kůží a tam zůstaneš. Nevím na jak dlouho, ale už jsi tam poměrně dlouhou dobu a ještě tam asi chvíli budeš. Ale o tom, co je pod kůží, nedokážeme rozhodnout. To tam zkrátka je a nemůžeme si pomoci.

Netoužím po tobě nijak agresivně. Netoužím po tobě ani v tom silném sexuálním smyslu. Ne. V mých snech jsi ten, kdo mě líbá, s veškerou touhou a náruživostí. Jsi ten, kdo mi dává najevo svou vášeň, ale velmi lehkým a nenásilným způsobem. Jsi ten, kdo mě smyslně hladí, kdo se mě dotýká…

A tam má představa končí. S tvojí odevzdaností a čestností si totiž neumím představit více. Jsi v mých snech ale i tam mě tvé morální (a v podstatě i mé morální) hranice svazují a nedokáži si představit nic více. Možná je to tak lepší. Možná je to cesta, jak si jen představovat e nesnít o bláhovostech, které se nikdy nemohou stát.

Pokaždé, když mám za sebou těžký týden, se mé myšlenky vydají směrem k tobě. A já se nechám na těch krásných, hladivých vlnkách unášet. A pokaždé, když otevřu oči, si uvědomím, že je to jen můj sen a tak to i zůstane. Tvé hodnoty, tvé přednosti, tvá měřítka, to vše leží na hranici všech mých snů. A také já mám své zábrany. Znáš je dobře. Hlavně se jedná o vděčnost a odevzdanost. A to mě brání. Ale i kdyby tyto zábrany neexistovaly, tak jsou tu ty tvé a sny zůstanou jen sny. Vím to a občas mě to bolí a trápí. Ale i sny jsou pěkné a snít mi nikdo nezakáže. Mé představy tu budou navždy. Nezastavíš je a já doufám, že ani nechceš. Protože sny a představy nikomu neubližují. Mohou jen udělat dobře. A proto díky alespoň za ně.