Pokud jste rodiči dítka, které navštěvuje základní školu, tak určitě máte vlastní zkušenost a nemusím vám nic povídat. A pokud nemáte dítě školou povinné, určitě jste už o problematice školství a přístupu některých pedagogů slyšeli. Ale ne vše musí být vždy takové, jako se na první pohled zdá.
Pracuji s lidmi na jejich rozvoji ať již v osobnostní nebo v profesní rovině. A osud tomu chtěl, že jsem se na jednom ze setkání podnikatelů seznámila s mladým učitelem jedné ze slovenských základních škol. Není to obvyklé, potkávat takovéto lidi v prostředí čistě obchodním, ale na druhou stanu, není to ani zakázané.
Pan učitel působil v praxi pouze tři roky. Spousta z nás by řekla, že je to v podstatě mladíček, kterému chybí zkušenosti. Možná ano. Ale možná právě dlouholetá praxe, která tomuto pedagogovi chybí, může být příležitostí ke změně. Protože právě tento „mladíček“ má ještě sílu a chuť věci měnit. A právě proto byl na pro něj neobvyklém místě – v prostředí obchodu a čísel. Přišel s prosbou. S prosbou o pomoc a spolupráci. Ale nebyla to žádná z těch klasických žádostí o sponzoring nebo něco podobného. Právě naopak.
Zmiňovaný pan učitel působí na jedné z Bratislavských škol a věnuje se své práci se zápalem a nadšením. Učí žáky prvního stupně. Konkrétně v tomto roce z nich budou už čtvrťáci. Ale nejsou to jen tak ledajací čtvrťáci. Jedná se o třídu nadprůměrně talentovaných dětí. Teenageři současnosti by je možná nazvali Nerdi. A možná opravdu Nerdi jsou. Ale výjimečnost, ať už je projevována jakýmkoliv směrem, je často spíše handicapem než výhodou. A tak tomu svým způsobem je i u velmi talentovaných či inteligentních dětí. Ostatně tak to popsal i sám pan učitel.
Ale abych se konečně dostala k tomu, s čím přišel. Vysvětlil nám, že jeho žáci jsou výjimeční a právě z tohoto důvodu se pro ně snaží vždy připravit také výjimečný program pro některé části vyučování. A aby se nenaplnilo rčení nebo možná obecné mínění, že velmi inteligentní člověk je v praktickém životě často nepoužitelný, snaží se náš pan učitel nejen následovat slova J.A. Komenského (mám samozřejmě na mysli slova „škola hrou“), ale také propojit školu a praxi takovým způsobem, aby si již malé děti mohli osahat, jaký je ten venkovní svět.
Většinu z nás myšlenka nadchla. Našla se spousta dobrovolníků, kteří nabídli uspořádat pro děti přednášky, ale také třeba umožnili návštěvu ve své firmě, na poradě, při práci na projektu nebo při dalších aktivitách, které život později přinese i těmto dětem.
Dlouho jsem se nesetkala s takovým nadšením, které by bylo opravdu nezištné. Vrátilo mi to v tu chvíli naději, protože i když většina z nás bojuje o své místo na slunci a také o materiální zajištění, které potřebujeme, stále ještě jsme ochotni udělat něco pro naši budoucí generaci, i když nám z toho neplyne okamžitý zisk. A kdo ví, možná se nám tato investice mnohonásobně vrátí za pár let.
Celý nápad tohoto pana učitele, jeho odvaha vystoupit ze sborovny a prezentovat své sny před skupinou lidí z čistě komerční sféry a důvody, proč to celé dělá, se mi velmi líbí. Jen mě chvílemi zabolí srdce nad tím, že se bohužel jedná pouze o výjimku. Že takovýchto učitelů je poskrovnu a vzniká tak celkově smutný dojem z celého školského systému. Ale chci být optimistkou, i když je to možná naivní. Věřím, že se objeví více takovýchto lidí, kteří budou mít ke své práci tak pěkný vztah a kteří budou ochotni prezentovat své nápady i na místech pro ně neobvyklých. A ještě chvíli zůstanu v optimistické náladě, protože věřím, že se najde dostatek lidí z řad podnikatelů, zaměstnanců nebo i firem, kteří budou ochotni pomoci tomu, aby škola nebyla pouze zařízením, do kterého odkládáme děti na tu dobu, kdy jsme v práci, ale aby nabídla našim budoucím generacím již od počátku možnost setkat se s realitou a praxí. Protože právě současné děti budou těmi, kdo za deset, dvacet nebo možná třicet let budou psát naši budoucnost.
