Předsevzetí č. 103482 aneb změna životního stylu je tak těžká

Už zase ta předsevzetí. Nový rok se ještě ani nepřiblížil a já už s tím znovu začínám. Vlastně nezačínám, nikdy jsem totiž nepřestala. A tak už si plánuji, co bude jinak. Co už nebudu dělat, co naopak dělat budu a jak bych si ten život měla rozvrhnout, aby za něco stál, aby mě posouval kupředu. Už mockrát to nevyšlo ale já starý blázen to budu pořád zkoušet.

Nevím jak vy, ale já to mám prostě tak, že se neustále snažím něco plánovat. Jo, plánovat kdy půjdu cvičit, kdy se budu učit, kdy pracovat, to je docela jednoduché. Ne, že by mi to stále vycházelo. I v tomto jednoduchém plánování se pokaždé něco pokazí, něco zvrtne a já jsem zase ve skluzu. Vlastně v tom skluzu žiji pořád a stále se snažím z něj utéct, vymanit se z těch drápků a zapudit myšlenky, které křičí v mé hlavě, že už jsem zase něco nestihla, zase neudělala všechno, co jsem si naplánovala.

Ale pak jsou tu ty „vyšší“ věci. Ta hlubší předsevzetí, která se netýkají jen jednoho dne. Věci, které mě provázejí už dlouho a které bych chtěla změnit. A to je kámen úrazu. Nejdříve jsem to zkoušela, asi jako každý, o silvestru si dát předsevzetí a to dodržet. Jenže Silvestr je moc zprofanovaný, moc hromadný, a tak to nikdy nezabralo. A tak jsem to začala zkoušet i v průběhu roku.

„Od prvního srpna budu cvičit 4x týdně“, „Od 15. září změním jídelníček“. Takové a spousta dalších podobných vět mi znějí v hlavě. Ale je 3.října a já jsem za uplynulých 14 dní byla cvičit jen jednou. Mé tělo se brání lepku a o laktóze už radši ani nemluvím. Takže předsevzetí že změním jídelníček je také na místě. No jo, ale ten rohlík se salátem byl včera tak dobrý a bylo to první po ruce. Takže zase nic. A tak dále, a tak dále.

O změně životního stylu jsem toho přečetla spousty. Baví mě to. Ráda čtu chytré knížky o tom, jak dosáhnout toho, co si naplánujeme. Baví mě listovat stránkami literatury pojednávající o zdraví, stravě a cvičení. Ale tam to pokaždé skončí. Vždy mě to pěkně naladí, navnadí a druhý den ráno se vzbudím do té standardní šedé reality (nebo zelené či růžové, jak chcete) a všechny plány se rozplynou jako mávnutím kouzelného proutku.

A jak jste na tom vy? Také sníte o tom, jak budete lepší, dokonalejší, spokojenější, vyrovnanější (ty pozitivní motivační slova my jdou, to mám právě z těch knížek)? Také si to naplánujete, také si dáte spoustu předsevzetí? A jak je to potom s tím plněním. Jak vám to jde? Také to bolí a není to lehké? A říkáte si, stejně jako já, že to přesto budete zkoušet? No já tedy rozhodně.

Takže držím palce všem. Všem, kteří věří, že jednou budou lepší, zdravější, štíhlejší, plní energie a pozitivní nálady. Jsme na jedné lodi a až z ní zase vypadnete a budete se topit v moři všednosti a špatných návyků, nebojte, budu na vás čekat. Jsem tam totiž taky.