(Ne)plánované rodičovství

Jaké to je, přivést na svět dítě? Co tomu malému tvorečku můžeme nabídnout? Dokážeme se o něj postarat, dokud je ještě úplně bezbranný? Dokážeme ho vychovat tak, aby našel své místo v životě a aby se mu žilo dobře? A nebo se neuváženě postavíme do role rodiče i v případě, že na ni nejsme připraveni, a budeme doufat, že vše dobře dopadne?

Na otázku zda chci mít děti, která se s přibývajícím věkem začíná objevovat stále častěji, odpovídám pokaždé ne. Není to tak, že bych neměla ráda děti, že bych si neuvědomovala, že zachování lidského rodu je důležité a tak dále. Ale pokud bych jednou měla mít děti, tak s pocitem, že tomu drobečkovi mohu nabídnout opravdu všechno, co by mohl potřebovat. Že se mu budu moci dostatečně věnovat a vychovávat ho bez pomoci chůvy nebo asistentky. Téměř nikdo z tazatelů však mou odpověď nechápe. Většina mi říká, že je to přece tak krásné mít děti… A tak se ptám: Je to moje zaslepenost a nebo jejich nezodpovědnost?

 
Může vůbec v lidském životě nastat moment, kdy si člověk řekne, že už je připravený mít dítě? Asi může. Znám spoustu lidí, kteří se o dítě dlouhou dobu snažili a moc ho chtěli. Ti si tedy na otázku, zda jsou připraveni, museli určitě odpovědět ano. Ale kromě nich je kolem nás i spousta dalších, kteří do toho prostě jen „spadli“ a tak mají děti, protože tomu náhoda tak chtěla. Nikdo se jich neptal, zda se cítí připraveni, zda se budou umět o to maličké postarat.

 
Takových lidí, kteří mají své ratolesti jen díky náhodě, znám také dostatek. Ale musím smutně konstatovat, že většina z nich se k rodičovství nepostavila právě optimálně. Jejich děti jsou velmi často rozmazlené, neukázněné, nevychované a nebo pomalejší. Dítě ve věku 4 let má otevřenou mysl a cokoliv slyší, to bere za vlastní. Pokud má maminka spoustu jiné práce a aktivit, tak se často dítě vlastně vychovává samo. A je evidentní, že ten malý tvor nedokáže rozlišit, co je správné a co ne. Občas to nedovedeme ani my dospělí. A tak bere vše, to zlé i to dobré, a z toho si utváří svůj svět. Netvrdím, že v případě neplánovaného rodičovství je tomu tak pokaždé, ale zalovte ve své paměti a určitě Vás napadne několik Vašich známých či přátel, kteří se dostali do takové situace a jejich děcka nejsou právě zlatíčka.

 
Vychovávat dítě je obrovská zodpovědnost. Výmluvy, že svět je nehostinné místo a děti se spoustu nepěkných věcí naučí od svého okolí, mi přijdou opravdu ubohé. Nechci hodnotit jak velký dopad má na děti jejich okolí (na to jsou tu jiní a povolanější) ale věřím tomu, že dobré dítě dokážou schopní a zodpovědní rodiče vychovat i v tom divokém a drsném světě. Je to tedy jen na nás.

 
Stále ještě nemám odpověď na otázku, zda jsem tak zaslepená a nebo jsou někteří z nás tak nezodpovědní. A právě proto bude moje odpověď stále ne. Ne, nepřivedu na svět dítě, když nemám jistotu, že by z něj vyrostl plnohodnotný člen společnosti. Ne, nebudu rodičem, který nemůže svému dítěti nabídnout odpovídající zázemí. Ne, nebudu matkou, co by mohla jednou litovat, že má dítě.

 
Zbývá ještě poslední ne, to nejdůležitější. Takže: Ne, nebudu Vás nikdy soudit za to, že máte děti. Nemám na to právo. A rozhodnutí mít je, je vždy na Vás samých. Jen Vás žádám, nesuďte vy mě. Za to, že je nemám.