Podle jednoho indiánského příběhu v sobě každý máme dva vlky, kteří se mezi sebou perou. Jednoho dobrého, laskavého, moudrého a milého. Druhého zlého, protivného, závistivého, podlého. Víš, který z nich ten souboj v tobě vyhraje?
Je to odvěký boj dobra se zlem. A tentokrát je to dobro a zlo v nás. Podobně, jako metaforický anděl a ďábel, sedící na našem rameni a našeptávající nám, co máme dělat. Někdy má poslední slovo ten dobrý a někdy ten špatný. A podle toho se také zachováme. Nejsme vždy jen dobří nebo jen špatní. A i pokud bychom byli jedno či druhé neustále, druhý hlas se stále ozývá a stále našeptává. Vždy tam bude. Jsme přeci jen lidé.
Co je tedy tím rozhodujícím faktorem, podle kterého se přikloníme buď na stranu zla nebo dobra? Proč si někdy vybíráme to a jindy ono? Jsme tak nestálí ve svých názorech? Může to tak být. Zkrátka své názory měníme. Ale napadá mě ještě jedna varianta, jak naše volby vysvětlit. Jmenuje se pozornost.
Často totiž ten souboj dobra se zlem v naší hlavě ani nevnímáme. Máme určité hodnoty a přesvědčení a proto se rozhodujeme rychle, samozřejmě až podvědomě. Ale ne vždy to funguje dobře. V krátkodobém hledisku je drobná změna směru jen drobnou změnou. V dlouhodobém pohledu je drobná změna směru cestou na jiný kontinent. Aniž bychom si možná všimli. Ostatně proto platí i přísloví: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“
Proto je tím rozhodujícím faktorem vědomá pozornost. To, zda opravdu víme, co děláme a proč. Nejen dlouhodobě, ale právě teď. Zda opravdu věnujeme pozornost sami sobě, svým slovům a činům. Svým rozhodnutím a důsledkům, která tato rozhodnutí přinášejí. Jestli se sami sebe ptáme, zda vyhrává ten dobrý nebo ten zlý vlk. Jejich souboj bude trvat tak dlouho, jak dlouho se budeme na tomhle světě pohybovat. A aby měli sílu k boji, potřebují výživu. Výživou je v tomto případě právě naše vědomá pozornost.
A který vlk nakonec ten souboj vyhraje? Ten, kterého krmíš!
