To jsme. Alespoň část z nás. Fakt. A pokud jimi nejste, tak se nedejte. Braňte se a pečujte o sebe, svou radost ze života, svou dětskou naivitu a lehkost. Protože je to dar, který si můžete vzít jedině vy sami.
Jaké by to bylo, pokud bychom mohli zůstat stále dětmi. Pokud bychom se dokázali celý život radovat a cítit tu lehkost bytí. A rozhodně ne „nesnesitelnou“. Žilo by se nám lépe? Co myslíte? Děti mají neuvěřitelné schopnosti. Tvořivost, fantazii, jsou tak nějak nerozbitné, moc dlouho si nic neberou, věří na zázraky a sní. Kde jsme tyto schopnosti ztratili?
Mohla bych tu napsat spoustu vysvětlení a zřejmých důvodů, proč už se nechováme jako děti. Proč jsme těmi vážnými dospělými. Už bych ale asi nedokázala napsat tolik důvodů, proč jsme nespokojenými, naštvanými dospělými, co procházejí životem a často plní své povinnosti bez radosti a možná i bez uvědomění si toho, co dělají a jak. Jen tak jdeme vpřed. Není čas, se radovat a blbnout. Není čas se zastavit a dýchat. Nebo je?
Napadá mě, jaké by to bylo, kdybychom si život představili jako vztah dvou lidí. Takový pěkný, fungující vztah. A pokud jste někdy nějaký vztah zažili, a nemusí se jednat jen o vztah partnerský, může to být i vztah rodiče a dítěte, tak víte, o čem mluvím. A jaké to bylo ve vašich vztazích? Byli jste také jenom vážní a zodpovědní? Nebo jste se spolu se svým partnerem někdy radovali, někdy plakali, někdy smáli, skákali na posteli a pak se měli chuť pod ní schovat? A chtěli jste vždy být jenom s tím druhým, anebo jste také někdy chtěli chvíli pro sebe v soukromí? Nejspíše to bylo pestré. Tak, jak už vztahy bývají. Máme tu moc měnit své prožívání a pocity.
Proč toho tedy nevyužít i ve vztahu sami k sobě a vlastnímu proplouvání každodenností? Co jít novým pocitům aktivně naproti? Co zkusit každý den něco nového? Což takhle trochu experimentovat a hrát si. Pečovat o své vnitřní dítě a nechat ho znovu dýchat? I když jsme dospělí, naše vnitřní dítě v nás stále ještě je. Tak zapojme představivost, jak bychom mohli, i navzdory dospěláctví, být zase dětmi. Všichni máme tuto schopnost. Tento dar. Nikdo nám ho nevzal. A pokud jsme se ho vzdali, byli jsme to jen my sami, kdo si ho vzal.
Jestli vás teď, jako správného dospěláka napadá, že být dítětem je problém, tak je na čase odcitovat autora, co mi jako malé dítě připadá vždy, když čtu jeho knihy. A přesto patří mezi úspěšné lidi. „Ty si, Fuldžume, myslíš, že všechno víš, jenže nerozeznáš rozdíl mezi nepohodlím a problémem. Když si zlámeš vaz, když nemáš co jíst, když ti hoří dům - tak to je problém. Všechno ostatní je nepohodlí. Život je nepohodlný. Život je hrbolatý. Nauč se rozlišovat mezi nepohodlím a skutečnými problémy. Dožiješ se vyššího věku. A taky nebudeš tak otravovat lidi. Dobrou noc.“" (R.Fulghum, Ach jo, 1996, Argo)
