Život není hasičskej bál říkával vždycky můj táta. Byl to chlap jako hora, se svými sto osmdesáti pěti centimetry, sto dvaceti kily, širokými rameny a obrovskými dlaněmi, budil respekt.
Celej život se nám smál, že i při své postavě má nejmenší prdelku z celé rodiny a měl pravdu.
Už jako malýho kluka ho obklopovaly v rodině ženy, jeho matka, jeho sestra. Když se oženil, narodily se mu dvě dcery, já a ségra. Jeho první a jediné vnouče se narodilo také jako holka. Možná proto se táta dokázal postarat i o úplně prťavý mimino, mámě s námi pomáhal odmala, výborně vařil, hlídal, určitě občas i něco přepral (tam teda moje paměť nesahá).
Obdivovala jsem, jak s grácií ustál a tak nějak „po svém“ přijal informaci o homosexuální orientaci své mladší dcery. Nikdy o tom sice nemluvil, ale přijal její přítelkyni do rodiny jako vlastní, řekla bych, že ji měl i doopravdy rád, byla to prostě další ženská kolem něj. Když se mu narodila vnučka, byl určitě šťastný a pyšný dědeček. Často přemýšlím o tom jak by se dnes popral s tím, že jeho milovaná Amča je Štěpán?!
Naposledy jsem tátu viděla týden před tím než umřel, doprovázela jsem ho k lékaři, už nebyl plný síly a na tom invalidním vozíku se mi jeho obrovská postava zdála najednou tak drobná. Byl leden a slíbili jsme mu s doktorem, že na jaře si ještě ryby určitě zachytá. Promiň tati, život není hasičskej bál………
