Jak se z Amálky stal(a) Eru

Se svým křestním jménem nebo jmény žijeme obvykle mnoho let. Většinou ho získáváme při narození a tudíž si ho nevybíráme sami. O něčem tak zásadním za nás jen tak rozhodne někdo jiný. A nebo to vlastně není až tak zásadní? 

Ke svému křestnímu jménu mám nyní už neutrální postoj, nevadí mi, nejsem z něj nijak přehnaně nadšená, neřeším ho. Vždycky to tak ale nebylo. Zřejmě v duchu tradice jsem byla pojmenována křestním jménem Alena jako již třetí v řadě. Chaos nastal pokaždé, když při společných setkáních, návštěvách, rodinných akcích, apod. někdo zavolal „Alenko.“ Většinou se ozvala otázka: „A která?“ Zoufalá odpověď bývala : „Malá.“ Už ve svých zhruba jedenácti letech jsem totiž výškově přerostla malou babičku a o pár let později i mámu. Takže „malá“ Alenka bývala taky dost diskutabilní. Aby se to nepletlo, z tátovy strany zase existovaly tři Haničky, z nichž ta první byla má babička, ta druhá je má teta a ta třetí má sestřenice. Naštěstí se pohromadě a najednou tři Alenky a tři Haničky prakticky nevyskytovaly.

Asi i díky k tomu jsem o jménech pro své budoucí potomky vždycky hodně přemýšlela. Podléhala jsem samozřejmě módním trendům, takže v osmnácti jsem byla přesvědčená, že moje dítě se bude určitě jmenovat Nicole (jako Nicole Kidman) a nebo Nicolas (jako Nicolas Cage). Když mi pak jednou došlo, že bych měla uvažovat i o spojení křestního jména s nějakým už konkrétním příjmením muže s velkým M, za kterého se jednou provdám, musela jsem své ideální představy hodně učesat. Přece jen bych nedopustila nějakou příšernou kombinaci typu Esmeralda Nováková. Realita pak ukázala, že vzhledem k vyvdanému příjmení by bylo praktické poohlížet se po velmi krátkých křestních jménech. Dodnes mám totiž před očima jméno a příjmení své spolužačky ze střední školy – Bohuslava Vašmuciusová (Bohunko, promiň). Ta než se chudinka někde zapsala do obvykle nedostačující kolonky nějakého pitomého dotazníku, všichni už byli dávno po obědě.

Když došlo skutečně na potřebu začít řešit výběr křestního jména pro dítě, které se zhruba šestnáctý týden nacházelo uvnitř mého těla, byla jsem přesvědčená, že je to Max. Ne Maxmilián, jen Max. Cítila jsem na tisíc procent, že to bude syn, proto nebylo nutné vybírat holčičí jméno. Jenže z Maxe se díky nutnosti odběru plodové vody nakonec přece jen vyklubala holka. Byli jsme v háji a používali jen „pracovní oslovení“ podle našeho oblíbeného ryzího piva z hor, Holba, Holbička. Myslím, že moje máma měla tenkrát doopravdy strach, že tohle jméno nakonec použijeme i do rodného listu. Tak šílená zase nejsem, ale inspirace pro skutečné, originální, všeříkající a krásné holčičí jméno prostě nepřicházela.

Jsem celkem racionální člověk a moc nevěřím na různá vnuknutí nebo znamení, ale někdy si vás to prostě najde samo. Na jednom místě, které je srdeční záležitostí pro mě i mého muže, v zapadlém krámku jsem v posledním trimestru těhotenství objevila chlupatý obleček pro miminko do porodnice, v celkem neutrální barvě, miniaturní, prostě kouzelný. Skládal se asi ze tří kousků (dupačky, kabátek, čepička s ouškama!!!) a protože miminko se mělo narodit v únoru, obleček jsem pořídila. Když jsem doma chystala tašku do porodnice a vypraný obleček skládala, všimla jsem si cedulky výrobce – česká firma Amálka, oblečení pro děti. Tak to byl ten okamžik, to bylo to procitnutí, to znamení, které dalo holčičí jméno našemu novorozenci. S původní teorií krátkého křestního jména k dlouhému příjmení to úplně tak nevyšlo, ale nakonec se s tím Amálka ve škole poprala víc než dobře.

Jenže jak by řekl můj oblíbenec, Forrest Gump : „Máma vždycky říkala, že život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš.“ Pokud jste četli můj úplně první blog (https://kravarcikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=789704), tak víte, že Amálku jsme se začátkem puberty postupně zkracovali na Amy, Am, následovala přezdívka Amari a nakonec přišel Štěpán. O to víc mám teď asi raději celý tenhle příběh, ale taky v něm najednou vidím věci, které jsem předtím nevnímala. S láskou vzpomínám na Amálku, ale ze všech sil bojuju za Štěpána. Z hlediska procesu možné změny z dívky na chlapce je to všechno běh na dlouhou trať, takže křestní jméno je jen třešnička na dortu. Přesto tahle třešnička může už teď usnadnit hodně trápení a nedorozumění, zejména pro nestabilního puberťáka řešícího gender.

Mužské jméno tak jak ho používáme my, tedy Štěpán, je samozřejmě v tuto chvíli pro úřady neprůchozí. Proto přišel okamžik výběru jména neutrálního (tzv. unisex). Možností jsou tisíce, vůbec jsem netušila jaká všechna křestní jména existují, odkud jsou převzatá a že se dají použít zcela oficiálně. Taky mi nejprve nedocházelo, že tentokrát už jméno zřejmě nebudeme vybírat tak úplně my, rodiče……. Štěpán celkem laxně prošel seznam předložených variant a oznámil nám, že oficiální křestní jméno  pocházející z japonštiny (jak jinak) má už dávno vybrané. Nenadchlo mě.

Eru, což japonsky znamená milovaný nebo laskavý, ve mně evokuje spíše zkratku pro nepopulární energetický úřad. Jistí touto volbou si nebyli ani na matrice a tak jsme odeslali oficiální žádost do Ústavu pro jazyk český, kde nám obratem za 1300,-Kč sdělili, že toto jméno je jako unisex varianta přijatelné. Následovalo kolečko nutné dávky administrativy na dvou matrikách (křestní jméno se totiž mění na matrice podle příslušnosti – tedy trvalého bydliště, ale příjmení bez koncovky -ová vám změní jen na matrice rodné. Zaplať pánbůh se dítě nenarodilo někde v Ostravě a zvládli jsme to pouze v rámci dvou městských částí). Obohatila mě mimo jiné i nová informace, že při změně křestního jména nezletilého dítěte je nutné vyčkat také na vyjádření OSPOD (Odbor sociálně-právní ochrany dětí). Sice můj průměrně inteligentní mozek doteď nechápe k čemu je to dobré a jak může nějaká sociální pracovnice, která nás nezná a dítě v životě neviděla, vyhovět či nevyhovět naší žádosti, ale budiž, člověk musí přinášet oběti.

Dnes už nám doma v šuplíku leží nový rodný list na jméno Eru Kravarčík. Úsměvné bylo také, když ho můj muž vyzvedával na příslušné rodné matrice a paní úřednice se ptala, kdy se to narodilo. Nejprve se zděsila, když jí muž řekl, že v únoru (určitě už nás chtěla nahlásit na sociálku, že od února do září jsme ještě nevyřídili rodný list) a pak i málem omdlela, když doplnil rok narození. V tomhle je můj muž přeborník, odpovídá pouze na otázky, nevysvětluje….. Naštěstí měla paní úřednice asi smysl pro jeho humor a rodný list mu nakonec vydala. Štěpán uronil slzu dojetím a hrdě donesl kopii na sekretariát nové školy. Samozřejmě ještě nekončíme, během následujících týdnů nás čeká výměna občanky, lítačky, kartičky pojišťovny, nahlášení změny u všech institucí, lékařů a já nevím kde ještě. Stoprocentně na něco zapomeneme a připomínka toho osvíceného nápadu s křestním jménem Amálka zase někde vyplave……