Znáte to, někteří lidé vaším životem prosviští ani si toho nevšimnete. S někým trávíte moře času a vlastně o něm ani nic moc nevíte.
Existují ale i lidé, které poznáte jen krátce, v určitém životním období, máte je spojené s místem, časem, profesí…… ale už nikdy je nevymažete.
To jsem takhle asi před třiceti lety poznala jednu bytost, těžko říct, z kterého vesmíru nebo planety pocházela, ale tady na Zemi pobývala oficiálně jako dobrosrdečný a pracovitý muž. Byla jsem tehdy na prahu puberty a tato bytost, říkejme mu třeba Jirka, by mohl být mým otcem (pokud bych si připustila, že něco takového mě zplodilo s mojí citlivou matkou). S mým skutečným otcem měl společného málo, snad jen lásku k cigaretám a pivu. Jirka pocházel z malého horského městečka, většinu života ale prožil se svou malou a energickou ženou v srdci republiky, v lázeňském městě poblíž Prahy. Vyučil se jako kuchař, pracoval jako kuchař, byl to kuchař tělem i duší a ne ledasjaký. Vařil v nemocnicích, v lázních, v hotelech, klasicky, poctivě, tak jak ho to naučili před padesáti lety ve škole. Když přes léto nebyl v práci a nebo i později, v důchodovém věku, vařil na dětském táboře, klidně pro 200 dětí. Jeho svíčková, rajská, řízky a nebo polévky, to byl majstrštyk, nad kterým by dnes Zdeněk Pohlreich zaplakal závistí. Když se sluníčko brzy ráno v naší nádherné táborové základně dralo z hustých lesů v okolí, Jirka přijížděl na starém polorozpadlém kole značky Favorit ze své nedaleké chalupy, aby navařil kotle čaje, umíchal kila pomazánek nebo v neděli vyrobil neuvěřitelnou bílou kávu z melty, se škraloupem a s deseti kily cukru. Hned po snídani si zakládal na oběd a většinou rovnou i na večeři. V deset hodin dopoledne seděl Jirka před vchodem do kuchyně na schodech na malinké dřevěné stoličce, která pod ním nebyla ani vidět a kouřil, měl hotovo.
K dokreslení celého příběhu musím uvést, že Jirka byl kus chlapa, jak se na pořádného kuchaře sluší. Měřil snad metr devadesát, na nohách nosil malé kajaky, ale nenápadnější na něm byly jeho ruce, dvě ohromné medvědí tlapy. Když těmahle rukama láskyplně poplácal deset kilo svíčkové, sbíhaly se vám sliny ještě dávno před tím než vám přistálo jídlo na talíři. Dalším jeho typickým rysem byla vždy všude přítomná mastnota. Když jste jako kuchař čtyřicet let každý den v různých kuchyních a jídelnách, možná ze sebe nikdy nedokážete smýt všechny ty výpary, pachy, vůně,……..u Jirky to tak bylo. Ať se koupal jak se koupal (někdy jsme ho podezírali, že se po práci drhne i jarem), ať měl na sobě oblečení civilní nebo pracovní, nošené nebo čerstvě vyprané, stále za sebou nechával zvláštní mastnou stopu. Proto jsme mu také mezi sebou důvěrně říkali Pučmeloud. Když si pustíte slavný večerníček o včelích medvídcích a uvidíte postavu čmeláčího strašidla, odmyslete si tykadla, ale jinak je to celý Jirka! I ty jeho slavné hlášky o samém sádle všude kolem s dokonalým dabingem Josefa Dvořáka, neexistuje nic věrnějšího.
Náš Pučmeloud byl velmi kontaktní člověk, miloval lidi, taky děti, strašně rád se smál a nejvíc svým vlastním vtipům. S láskou nás všechny otlapkával, při výdeji jídla nesmlouvavě přistávalo na talíři místo tří knedlíků pět, byl rád, když nám chutnalo a chtěl všem dopřát. Jak stárl, jeho pohyby se stávaly méně koordinovanější, trpěl cukrovkou a špatně se mu chodilo, proto nosil i v zimě hlavně otevřené sandály a jeho obrovské tělo se potácelo a kolébalo, na rychlosti ale rozhodně neztrácel. Kolo vyměnil za auto a i když byl na jedno oko skoro slepý, neubralo mu to na pracovním nasazení při vaření. Často vzpomínám jak se snažil pomoct ostatním, například v nestřeženém okamžiku vyběhl z kuchyně a všem zaparkovaným autům v táboře „přeleštil“ okna svou mastnou utěrkou, která mu věrně visela u pasu. V případě nouze neváhal a tu samou utěrku použil vzápětí na holčičí umolousanou pusu od čokolády. Pro děti i pro nás dospělé to byl „PAN KUCHAŘ.“
Jirka už na tomhle světě nevaří, odešel před šesti lety, pár dní před svými dalšími narozeninami a nejen v táborové kuchyni po něm zbylo obrovské prázdno a ticho. Přála bych si, aby jeho jakákoliv podoba teď někde spokojeně seděla na mrňavé dřevěné stoličce, měla navařeno a vychutnávala si cigaretku v těch svých obrovských tlapách. Co vím jistě je to, že už nikdy neochutnám lepší svíčkovou.
