Česká stopa a potenciál v Podkarpatské Rusi

Těžko se vám ve světě někde stane, že se bavíte s místními a ti obdivně až děkovně hovoří o Češích. 

Po prvním pocitu překvapení a možná trochu hrdosti se většinou dozvíte, že daný člověk slyšel o zlatém věku pod Čechoslováky od své babičky nebo dědečka. Historická Podkarpatská Rus, teď část ukrajinské Zakarpatské oblasti byla připojena pod Československo v roce 1919 a byla jeho součástí bezmála dvacet let.

V rámci civilizační mise, čeští a slovenští architekti a firmy po celé Podkarpatské Rusy vybudovali školy, úřady a další infrastrukturu. Nejhmatatelnější stopu zanechali Čechoslováci z v Užhorode, kde mělo být vybudováno reprezentativní sídlo republiky na východě. V Užhorodě vznikly celá nové čtvrtě, z nichž nejzajímavější je Malé Galago – sídliště pro rodiny úředníků, doktorů a vojáků, kteří během první republiky přijeli do Užhorodu pracovat. Jedná se o čtvrť opravdu unikátní, město ve městě, přezdívané malá Paříž díky svému charakteru a stylu kombinující neoklasicismu, rondokubismus a art-deco s táhlými bulváry a množstvím zelené dekorace. Unikátní je rovněž fakt, že alespoň podle dostupných historických fotek se minimálně fasády většiny domů nezměnily a zůstavají v původní, byť velmi zchátralé podobě. Čtvrť Malé Galago je dokonce natolik unikátní, že místní dokonce usilovali o zapsání čtvrti do seznamu UNESCO.

Rovněž sídlo místní samosprávy stojí rozhodně za zmínku díky krásnému neoklasicistnímu stylu připomínajícím budovu Právnické fakulty v Praze, a to  nejen do současnosti fungujícímu výtahu pater noster (jedinému fungujícímu na Ukrajině). Budov, které se pyšní československým původem,  a kde se stále čas od času vyskytuje český nápis, je v Užhorodu a okolních místech nespočet, většinou již bohužel v dosti špatném stavu.

Žal, republika již nesahá od Aše až do Jašině a Zakarpatská oblast neprochází překotným ekonomickým vývojem - i na ne bohaté Ukrajině se jedná o jeden z vůbec nejchudších regionů. Ikdyž se v Užhorodě i sousedním Mukačevu vyskytuje univerzita (viditelně ve velmi špatném stavu, minimálně co se dispozic týče), perspektivní mladí lidé častěji odcházejí do větších ukrajinských měst jako je Kyjev, Lvov nebo na západ.

Pod vlivem svých rodičů, kteří si  často odjíždějí přivydělávat do Česka, rovněž řada mladých lidí odjíždí do naší republiky studovat. Vysoká škola báňská v Ostravě dokonce v posledních letech přilákala desítky studentů díky spolupráci s Masarykovou školou v Užhorodě, kde dodnes probíhá výuka češtiny a škola se zaměřuje na systematickou přípravu potenciálních adeptů pro  studium na vysoké škole v Česku. Daná spolupráce je ale spíše výjimkou a bohužel žádná systematická spolupráce mezi českými školami a vzdělávacími institucemi v Zakarpatské oblasti neexistuje.

Věřím, že ovšem existuje daleko větší lidský potenciál, který bychom mohli využít, zvláště zvážíme-li nedostatek pracovníků v technických oborech, kde je lidský kapitál ze zemí bývalého Sovětského svazu tradičně kvalitní. Větší angažovanost českých univerzit a finanční podpora výuky češtiny by mohly přilákat do Česka ekonomicky a společensky perspektivní imigraci, tj. ne pouze sezónní migranty. Mimo jazykovou podobnost lze, narozdíl od jiných části Sovětského svazu, na Zakarpatské Ukrajině pro přilákání perspektivních mladých lidí využít vyjímečnou reputaci, kterou tam Česko má.

Česká stopa v Užhorodě