...aneb ohlédnutí za mladickou nerozvážností, kdy jsem kvůli pivu "za vosum korun" vymrzl jak kus sobolího trusu...
Bylo mi patnáct nebo tak a rozhodně nemůžu tvrdit, že by mé chlastivědné know-how nějak vzkvétalo. Přátelé již tou dobou, jevíce příkladnou píli, tykali si s blahosklonnou obsluhou veškerých putyk, kde se nečinil rozdíl mezi výplatou a kapesným, zatímco já dřepěl doma a užíval si pátečního televizního programu.
Netřeba říkat, že dementního.
Avšak mladistvé touhy v rozpuku žádaly si své, tj. pivo či jiný zapovězený nektar, dále nezadané lepé děvy a čas minimálně do rána. Tehdy byl i xchat vynález z povijanu ledva vypadnuvší, přočež chtěl-li mít člověk Explorer, musel se jím stát sám.
I přijal jsem nakonec přes vlastní logickou argumentaci pozvání k průzkumnému řízení, a vyrazil s Tetřevem za kulturou. Na disco, prej že. Nerad bych soupeřil s povídkami Š&G, vynechám tedy popis onoho místa a řeknu jen, že to bylo naprosto příšerné.
Vrstevníci, o nichž jsem měl za bílého dne zcela jiné představy, cicmali se v šerých škamnách takzvané „svíčkárny“ takříkaje na střídačku, někteří na parketu předváděli kreace ne nepodobné kritickému záchvatu padoucnice, a ti nejklidnější jedinci postávali u baru, noříce choboty do rozličných lihovin, liteře zákona navzdory.
Mezi nimi co velehora Koutňák. Skinhead hlavy vylízané a pověsti natolik neblahé, že bylo lépe se mu vyhnout. Hovnout jeden. V kapse maskáčů nepostradatelný motýl, o němž tvrdil, že se s ním holí, ač mám dnes jisté pochybnosti, zda bylo tehdy co. Veškeré námitky měl ovšem ve zvyku vyvracet svou pravicí průbojnosti velkorážného kanónu, čili bylo zdravé v jeho přítomnosti se vším souhlasit a pokud možno, obdařil-li vás již svou špekatou pozorností, mlčet.
A hned na Tetřeva:
„Zdar, pernatče, jedem do Kratušína, maj tam pivo za vosum korun. Bafni Krauzíka (to jako mne), za pět minut je tu Střihy a ať to lítá. ´De se chlastat!“
S vidinou eldoráda za vosum korun odfárala tedy naše ponurá squadra do zmíněné vsi.
Trabantem.
Kámen úrazu nasnadě.
Je známo, zmíněný vehikl je dvoutakt, čili smradu převelice. Připočtěte, že bylo někdy zkraje nového roku, minus dvacet, a výsledná představa vám ukáže bandu morálních nezletilých zpustlíků, jedoucích nelegálně na zálivku. Z nich ten nejtlustší a s nejmenším objemem vlasů túruje motor jak o život. Každá zatáčka, toť pravá ukázka driftu – kraksna má letní obutí, předzvěst famozních Need for Speed a jestli takhle šoféruje Santa Claus, nedivím se, že ta děcka pořád kafrajó… a uvnitř kouře víc než venku, toho modrého, jaký umí snad jen trabanty… Cestu tedy absolvujeme s otevřenými dveřmi.
Kupodivu živi a zdrávi posléze sedíme v kratušínské knajpě, chlemtajíce svá piva.
Mně to nechutná, ale za vosum korun, neberte to…
Když útrata dosáhne hranice ukrutné stokoruny, Koutňák bací do stolu.
„Je tu nuda, jedem zpátky.“
Jenže do kopce na Oseky, silnice jak zrcadlo, se kdesi cosi zadrhne a květ umu východoskopčáckého vypovídá službu. Všeobecný tartas a zmatek.
Otevřená kapota sděluje neradostnou novinu.
„Hm, tak to vypadá na babku Suchánkovejch,“ vece nešvarný konduktér. „No nic, kámík tu má poblíž chalupu a ve stodole nějaký pohonný hmotivo.“ A že tam půjdem a dotyčné hmotivo mu vezmem.
Leč stodola na klíč a přístup k palivu nemožen…
„Do posraný prdele, však ´sem do toho ráno lil benzinu, až to vypadalo bezedný,“ zuří lysá hlava.
Poté, co se byl řádně vyvztekal, tlačili jsme tu jeho zatracenou káru asi tak půl kilometru na náledí do kopce, mrmlaje neslyšné kletby na Koutňákovu adresu. Konečně auto odstaveno a zbývá už jen těch deset kiláků pěšky domů.
Venku řádí děd Mrazík jako černá ruka, neb od jisté doby si svou Mrazilku hlídá.
A my s Tetřevem klademe si otázku, kam příště pojedem na pívo za vosum korun…
Trest za mladickou nerozvážnost.
