...uschovte přede mnou čabajek svých, byste
dlouho živi byli a dobře se vám vedlo na zemi...
Klobása, řeklo by se. Tedy řeklo by se a basta, jenže ono by se taky jedlo, že ano, když už se to jednou řeklo. To vám pak přijde takovej Hlad divnej. Velké „H“ je na místě, jenže když vám stejná litera potměšile kyne i z totálně vyžrané lednice – instituce jindy nad jiné chvalitebné – je to celkem na prd. Pohled zoufalejší Věštírny na Primě.
Nadto tenhle Hlad chodí po vzoru všech nezvanejch hostů krátce před desátou večer, kdy už i rákosníci balí své hokynářské chýše. Zlomyslnost přímo vepřová, abych to řekl slušně.
Mám ale ještě deset minut; svého času sprintem jsem trhávával rekordy, sportem ku zdraví a vůbec. Já mám hlad.
Jménem šťastně napchaného bachoru troubím ke zteči.
Běžím.
Letím.
Závodní chrt pádící za liščím (bo jakým) chvostem hadr. Dechu se nedostává, prohulené plíce hrozí rezignovat. Chechtáctvo v kapse chechtá mi ponurou hranu, vedeno jsa několika značně nesvatými Václavy.
Taky bych měl vychechtáno, míti komoňa od Myslbeka.
Prevíti nešvarní. Však já jim ukážu.
Tescoman jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku…
A baže. Pěnu u huby, chrám konzumního veškerenstva konečně na dosah. Jeho brány hroutí se pod mým zuřivým atakem co bájné Jericho.
Co mi však je po Jerichu, není-li co do teřichu. Klobásu vezdejší vyval dnes.
Máš na to dvě minuty.
Neztenčenou rychlostí scanuju regál za regálem, vozejk bere zatáčky za nesouhlasněho rachotu po dvou, ostrá levá, ještě jedna, padesátiprocentní slevy zelení prokvetlé flákoty na dvou hodinách - nedbám - a pak konečně, konečně! Prosklená kazatelna v ústrety mi kyne čabajskou nirvánou. Neonová svatozář.
Ještě však nejsem ve finiši. Slyšte zvěstování převeliké – hlásá jedna z rozkošných, do baculata naditých, voňavoučkých příslušnic národa ildemaďarského. S patřičnou koketerií obeznámí mne neradostnou sumou bakšiše, který budu muset vytlačit za jedno jediné číslo s ní. Bohužel.
Už se vidím an nucena uprci proti proudu Dunaje, tam kde je řeka klidnější a žrádlo levnější.
Ale už jsem se zařek. Bude to tahle a žádná jiná, na prachy kašlu. Cigáni fidlaj si v břiše čertovské concerto grosso. No co. Ještě na kase vysmrknout náležitě tučné fiňárné a hajdy dom.
Šlapu si chutě provázen hitem "Kdož sú Boží bojovníci". Do kastrólu půl pytle sekanýho potrubí, omáčka z více druhů sýra… trochu zeleninky orestovat, a k tomu… jooo, věčná ti sláva, bratře Maďare.
Jenže ona ta igelitka tak divně šustí.
Jsou tam dvě, potvůrky. K sežrání.
…..
Dvě.
…..
Pochopitelně. V minutě následující už jednu z nich zběsile cpu do hlavy, v tašce díra jak po granátu. Chrochtám si vydatně a paní, která právě venčí pejska, vyhýbá se mi bůhví proč obloukem. Možná se jí jevím trochu podivně. A co. Je tak výtečná, klobáska tedy. Kdybych ji právě nejed, slintal bych.
Však ono se to v hrnci ani nepozná… Přesvědčuju se. Beztak jsem zdanil tu menší.
…..
Tu menší...
…..
No ale tak, Václave, herdek. Dej pokoj.
Necháš to?!
Fuj je to!
Dáma s pejskem přidává do kroku. Mluvím snad nahlas?
Nudle tam máš, všechno tam máš! Dej to zpátky! Tak dobrý to bude, až ji tam vrazíš, nakrájenou hezky na koleč…
Hovno.
…druhá polovina té many nebeské nenávratně mizí v temnotách zvířecího požeráku.
A je to.
Čekáte pointu?
Něco jako: „A tak jsem se stal vegetariánem, na věky věkův Amen“ ?
Leda houby.
Snad jen malý vzkaz – a ten máte v perexu.
Zdraví VK.
…….
