...příběh, který mi rozhodně neuvěříte, a přesto se stal. PS: pouze pro ty, kdo mne neznají...
Začalo to Ludolfovým číslem v píseckém baře 3,14.
Spolu s mým přítelem Ondrašem - toliko varhaníkem a milovníkem všeho ženství - zde pořádáme pravidelné "umělecké rozhudy", na nichž propíráme muziku.
Máme velké plány a zpravidla i žížeň.
Později k večeru tudíž tematicky vypočítáváme obvod a obsah pivních tácků, což jde blbě; a čárky na pivním lístku, což jde někdy ještě hůř.
Na žádost číšníka též hrajeme na přítomný rozladěný honky-tonk. Za vydatného ješitnosti kvasu hráváme o sto pí, hosté počnou platit a nepočítajíce vrácených peněz kvapně odcházet.
Tím je účel naší produkce k všeobecné spokojenosti splněn, pingl zavře kasu a řekne přijďte zas.
Avšak – minulý summit neskončil dle očekávání.
Na cestě domů, hotov ulehnout do notoricko-pythagorejského komatu (muzikanti vědí), vzklíčilo ve mně ponuré podezření.
Nemám klíče...
Byl bych v pytli, ale nemám ani ten.
Tož což.
V duši humus, tlející listí a vyhlídku na tlení v nějakém pajzlu až do rána, kráčím městem.
Cestu mi zastoupila přesně taková knajpa, jakou bylo lze očekávat. Jenže je nad ránem, celkem zima k tomu a já už taky na nějaký štrádování nemám pajšl, že...
Luxor se to tam jmenuje, fix, himl...
Nadám si naposledy do oslích hlav a mažu do tepla.
Z pozice vypelichaného lva, jenž by neozdobil ani mrňavou kampeličku, sleduji dění v lokále, lokaje močku lokálního lokaje.
Náhle – s efektem takměř filmovým...
...rozevře se duchna čpícího cigaretového čmoudu a jde ke mně... Kočka. Bohyně.
Sachmet, ve vší kráse.
Čekal bych spíš kurděje než tohle. Coby milec šelem najmě dvounohých avšak cítím, jak hříva, dříve tak poplihlá, hlásí se hrdě opět do služeb finančníků.
Teď bych měl říci, že jsem větřil, avšak v tom smogu bylo těžko i zaostřit, věřte mi.
Ale je to ona. Sachmet.
Se svůdným vrtěním v bocích dokráčela až ke mně, kočičí oči zavrtané do mých. Chystá se ke skoku?
Modlím se, aby ano. Plavá, provokující a... lehce nejistá?
Co plánuje?
Cokoli, ale ať už...
Ne!
Točí se zády! Spletla si mne, ona odejde...
Je zády... ale stojí na místě.
Ruce přikládá k bokům. Jede jimi pozvolna dolů...
...prsty zakleslé za krajkový lem prádla...
...??!...
Sachmet zblízka a naostro, ohnutá, byť jen na chvíli...
A vy řeknete, abych si našel jinýho hejla.
Pche, kdo tam byl. Já nebo vy?
.....
Pochopitelně mírně šílím a děkuju náhodě, jež mne pro dnešní večer zbavila těch nepotřebných, zbytečných a všemi způsoby postradatelných klíčů.
Sachmet po mně ještě hodí oko a vrací se zpět pod pyramidální mlhovinu, zatímco já uvažuju, zdali mezi ty dva hebounké bochánky, jimiž mi mocná Afrodité projevila přízeň, neměl jsem vložit třeba hostii...
.....
Netoliko na tom, za chvíli přichází druhá. Bastet, patrně. Vyšší, ladnější, ne tak vyzývavá a mnohem nesmělejší.
Prdelku má však také nádhernou, a abych mohl rozetnout ten gordický uzel, za okamžik přišly obě.
Už zůstaly...
.....
Téhož rána mi můj kolega varhaník nakysle sdělil, že jsem prase. Závist, no...
...jenže, to by nebylo, aby nebylo jenže.
Začal se smát – víte čemu?
Mně pak ty krasavy sdělily, abych za ně zatáh´ účet, a já neměl.
.....
Cestou do práce zněl mi v uších Ondrašův hlas:
"Chtělo by to zas nějakej funus, nejni za co chlastat..."
A pak kdo je prase...
Zdraví a ztrátu klíčů přeje i vám VK.
PS: Hlavně pamatujte: Bohyně nikdy nerozdávají přízeň zdarma...
.......
