Bože jak já se dneska těším, až konečně dorazím po dalším týdnu práce v
Belgii domů. Kdo pracuje přes týden mimo domov a vrací se na víkendy
ví, o čem mluvím. A protože jsem toho těšení se naprosto plný, tak si
ho vyventiluji tady na blogu.
Radka
Jak já se těším na svojí ženu, kterou jsem od pondělní pusy na rozloučenou neviděl. Sice jsme spolu každý den mluvili po telefonu nebo si pár řádek prohodili e-mailem nebo na chatu, ale přeci jenom - chybí mi strašlivě. Její úsměv, oči, vlasy, vůně, pocit její blízkosti... Už se těším na to, jak si (stejně jako každý týden) naplánujeme, kolik toho o víkendu stihneme, a jak to pak nevyjde proto, že si budeme užívat chvil s tím druhým. Moje ženuška už jistě má připravený seznam všeho, co rozhodně musíme stihnout. Všechno jsou to rozumné věci, které by opravdu bylo potřeba udělat, ale plány moji Raďulky jsou vždycky výzvou hodnou stachanovců. Ale i to její přesvědčení a důvěra v to, že spolu zvládneme cokoliv, je nedílnou součástí jejího kouzla. Bože jak mi chybí a jak se na ní těším.
Doufám, že se nám povede si v neděli při zapálení třetí svíčky na vánočním věnci konečně dát svařák a pustit film „Na Hromnice o den více". Po zkušenosti z loňského roku už snad nepolijeme sedačku. Loni se nám to povedlo krásným způsobem, jak z grotesky. Každopádně jsem za to mohl já - to dá rozum. Seděl jsem a Ráďa si položila svůj hrnek s vánočním svařákem mě na stehno. Já si z ní akorát utahoval kvůli nějaké hlouposti a jí nenapadlo nic jiného, než mě potrestat ránou do stehna - hned vedle toho hrnku se svařákem :-) No a tak jsme získali skvrnu od svařáku na naší tou dobou fungl novou sedačku, protože jsem po zásahu do stehna s nohou trhnul.
Taky se těším na to, jak si konečně sním čokoládky z adventního kalendáře. Já vím - měl bych je jíst pěkně jednu po druhé každý den, ale jak by to vypadalo, kdybych měl s sebou na hotelu adventní kalendář? Přesto, že jsem letos ještě nevyloupl ani čokoládičku, adventní kalendář je pro mě jedním z hlavních symbolů vánoc. Něco jako stromeček nebo vánoční večeře u slavnostně prostřeného stolu. Vzpomínám si, jak mamka chtěla před lety stopnout tuto tradici a opovážila se nezajistit aby Mikuláš přinesl adventní kalendáře. Já i bráška jsme se rozhodli, že bez adventního kalendáře nebudou vánoce. Nic nepomohlo vysvětlování, že už nejsme úplně malé děti. Nic nepomohly apely, že když už nebydlíme doma (brácha bydlel na intru, já už sám), mohli bychom přestat očekávat adventní kalendář od Mikuláše. Se mnou ani s bráchou to nehnulo, a tak mamka někdy 15týho prosince záhadně „objevila" na balkóně adventní kalendáře, které nám tam nechal Mikuláš, a které ona, popleta, úplně přehlédla :-) Tradice je holt tradice - na adventní kalendář mě a bráškovi nikdo sahat nebude.
Za mamkou a tátou se o víkendu snad taky stihneme zajet podívat. S tátou probrat politiku a hospodářskou situaci doma i ve světě, zatímco naše manželky proberou, jak nejlépe nás, jejich muže, přesvědčit k tomu či onomu. Mamka s Radkou totiž spolupracují. Jistě se taky bude probírat organizace hromadné vánoční oslavy. Ona je to docela slušně náročná logistická operace... Pokud je mi známo, bude nás něco mezi deseti a dvaceti ke stolu. Schválně, jak se vystřídáme, kdo bude ve které vlně. Ale to je až za dlouho. Až za dva týdny.
Kromě toho dvě naše kamarádky, z nichž jedna šla na svatbě za svědka Rádě a druhá, které Ráďa za svědka půjde v příštím roce, slaví svátek. To bychom se s nimi měli sejít a k svátku popřát. Navíc už jsme je dlouho neviděli, tak aspoň použijeme přání k svátku jako záminku pro setkání.
No a pak už mi víkend skončí a já budu muset ještě jednou v tomhle roce odjet do Belgie. Ale na to teď myslet nebudu.
A to vlastně ještě musím udělat radost našemu psovi. Pokaždé mě vítá, jako bych se vrátil těsně před tím, než v můj návrat přestal věřit. Prý mě tento týden hledal víc než obvykla, tak by si snad nějakou tu delší procházku zasloužil...
Už jen minuty a pojedu na letiště... Už jen desítky minut a poletím domu... Už jen pár chvil vydržet a budu doma...
