Mám štěstí, že mám kolem sebe úspěšné lidi. Štěstí v tom, že mám kolem sebe spoustu vzorů a lidí, kteří něco dokázali díky svému talentu a píli a ukazují mi, že snažit se a něčemu se věnovat, má cenu.
No posuďte sami. Kolega z vysoké školy, ze kterého se stal můj nejlepší kamarád, a který mi šel za svědka na svatbě. Jako dnes si pamatuji jeho první tři věty, které jsem od něj slyšel. Tou první se představil a jeho druhá věta byla: „Já jednou budu generálním ředitelem Audi. Oni mě totiž potřebují, jen o tom ještě neví.“ Sice není ještě generálním ředitelem Audi, ale už ho z ČR přetáhli na centrálu a pracuje v Ingolstadtu. Jen a jen díky jeho talentu, píli a snaze. Jezdí v nových audinách, chodí dobře oblečen, je ohodnocen. A co myslíte, že vidí většina lidí tady u nás doma? Ty hodiny a dny, které práci a vzdělání obětoval navíc, nebo spíš to auto a oblečení. Kolik z nich mu to asi přeje? Kolik z nich, z těch kteří ho neznají si pomyslí: „To je frajer. Něco dokázal.“ Obávám se, že většinu, pod dojmem drahého auta a oblečení, spíše napadne: „Kde na to nakrad?“
Nebo druhý kamarád. Porval se a rve se se zdravím. A protože je to neuvěřitelně silný člověk, dokáže vyhrávat. To, co je pro ostatní samozřejmostí ho stojí veliké úsilí. Ale chce žít normálním životem, chce být nezávislý na pomoci ostatních a daří se mu to. Dělá spoustu práce a nezištným pomáháním radosti ostatním. A odměna? Obdiv? Poplácání po ramenou. Kdepak. A uvědomuje si on sám, jak úžasné věci se mu daří? Bohužel.
S podobným přístupem se setkávám v ČR den co den. A začíná to už od základní školy. Kdo z nás by neznal z osobní zkušenosti situaci, kdy je posměchu vystaven žáček školáček, který díky tvrdé drezůře doma, a tím pádem i spoustě práce jeho i jeho rodičů, dostává samé jedničky? Kdo z nás nikdy o nikom neřekl, že je to šprt? A je to snad označení lichotivé? Vyjadřující obdiv k tomu, že někdo dokázal svojí prací něco víc, než my ostatní? No tak to asi sotva, že?
A jak tohoto každodenního šprta asi ocení rodiče doma, když náhodou přinese dvojku, nebo dokonce trojku? Dvojka i trojka jsou známky chvalitebná a dobrá. Ale dostane pochvalu? Nebo mu někdo řekne, že to dopadlo dobře? Většinou ne. Jeho standardní laťka je nastavena na výbornou. A jak má tento človíček poznat, jak velký úspěch je dostat za jedna?
A s tímto žáčkem či žákyní se to táhne. Později začne dosahovat prvních úspěchů ve svém koníčku či povolání. Okolí se většinou pošklebuje a snaží se přijít na to, jakým podvodem že dosáhl úspěchu, kterého jedinci toho okolí nedosáhli. Je těžké připustit si vlastní nedostatek píle a snahy, dřiny a potu, a tak se snažíme najít nějakou protekci či levárnu, díky které ten druhý dosáhl toho, čeho my ne. A pak stačí jen stín podezření, a z nevinného člověka se stává rázem sprostý (neprokázaný) zloduch. Jak moc ho to asi motivuje k dalším výkonům? A jak moc si on sám dokáže říct: „Jsem na sebe hrdý, že jsem tohle dokázal. Tohle se mi povedlo.“
Bohužel je u nás doma zakořeněná představa, že jsme všichni stejní. To není pravda! Nejsme stejní, každý jsme jiní, jen jsme si rovni v základních právech a povinnostech, které se snažíme deklarovat listinou základních práv a svobod. To je veliký rozdíl. Obrovský! Každý člověk je v něčem lepší a v něčem horší. Bohužel umělou snahou o nivelaci se nadání potlačuje a to na úroveň těch méně talentovaných, schopných či pouze méně pracovitých.
V zahraničí pokud člověk něčeho dosáhne, ostatní mu poklepou na rameno. A kdyby náhodou nepoklepali, dokáže se člověk pochválit sám a tím se motivovat k dalším výkonům. V Čechách nejen, že vás nikdo po rameni nepoklepe, naopak vás ještě pro jistotu začne podezřívat z lumpárny. A bohužel se neumíme sami spravedlivě pochválit.
To je jeden z obrovských rozdílů, které vídám díky pobytu v zahraničí. Dokud jsem neměl možnost pohledu z venku, neuvědomoval jsem si ho.
A není tohle náhodou jeden z důvodů, proč máme tak relativně nízký relativní podíl světově uznávaných osobností na počet obyvatel, ve srovnání třeba s Japonskem a USA? Možná, možná ne. Ale určitě neuškodí, když se každý z nás začne více zabývat tím, jestli náhodou to, co ho stálo tolik dřiny, nestojí za pochvalu. A pokud stojí (a každý má jistě něco, co stojí za pochvalu), a nebyl pochválen, ať si "dá pašáka". Ať se po tom rameni sám a upřímně poplácá. Bohužel to za něj zatím u nás doma nikdo nejspíš neudělá.
