Bylo jen otázkou času, kdy nějaká horda krasoduchů přijde s názorem, že je vlastně nespravedlivé, aby někdo měl jedničky, někdo dvojky a někdo propadal. Ten krásný okamžik nastal.
Informaci o návrhu Asociace profese učitelství - místo znalostí hodnotit pokrok - jsem se dozvěděl ze zpravodajství ČT24 - Učitelé: Známky by měly ze škol zmizet (dále v textu jsou uvedené citace tohoto článku. Jsou označeny takto).
Zvyklý na poloviční informace z médií jsem se pokusil získat originální znění návrhu a zabrouzdal jsem v síti sítí. Asociace profese učitelů má úchvatné stránky (www.apu-cr.cz). Animace kreslení kočičky křídou na tabuli je skoro stejně úchvatná, jako text napsaný bez ohledu na linkování papíru v pozadí. Bohužel poslední stanovisko je datováno 26.10.2010, takže originální znění návrhu k dispozici není. No co, musím čerpat z reportáže.
Způsob hodnocení žáků ve škole se má změnit, navrhuje Asociace profese učitelství. Známky totiž děti nemotivují ke vzdělávání.
Hned na začátku to vypadá, že s APU najdeme společnou řeč. Známky opravdu nemotivují ke vzdělávání. Známky jsou, respektive mají být vyjádřením toho, jak dobře dítě zvládá předepsanou látku. Toto hodnocení by pak mělo sloužit jako podklad pro rodiče dítěte, kteří následně vyberou vhodný motivační nástroj, který motivovat bude - cukr nebo bič (poznámka pro politicky přecitlivělé: bič je myšlen pouze obrazně - nejedná se o nabádání k fyzickým trestům!). Tak když se tak pěkně shodneme, tak proč APU navrhuje nějakou změnu?
Asociace chce, aby se hodnotil hlavně pokrok dětí při učení, což ale známky neumožňují.
To jsou mi ale novinky! Známky neumožňují hodnotit pokrok dětí při učení? Když naši chtěli zjistit, jestli jsem se zlepšil z Ruštiny, mrkli na známku v pololetí a na konci. Pak už následovalo udílení cen (zpravidla se nejednalo o cukr :-) ). Rychlé a prosté. Copak členové APU - vysokoškolsky vzdělaní lidé - nevědí, že pro zjištění pokroku (=změny stavu) stačí porovnat stav konečný (známku na konci období) se stavem počátečním (známku na začátku období)?
"Není podstatné, jestli je to jednička, dvojka, trojka. Jde o to, aby opravdu uměl, ne aby to opsal, ne aby za něj úkol udělali rodiče kvůli známce," říká učitelka Kateřina Bártová.
No, na jednu stranu je pravda, že známka jako taková není podstatná, ale pokud je REÁLNÝM hodnocením stavu zvládnutí předepsané látky dítětem, tak zas až tak okrajová není. Jak jsem napsal o kousek výše, známky pro mě jsou měrnou jednotkou zvládnutí látky. Něco jako: "Metry jsou vyjádřením délky." Pokud by někdo řekl větu "Je jedno, jestli se naměřila délka 1, 2, 3 nebo čtyři metry - důležité je, jak dlouhý daný předmět byl," pochyboval bych o jeho zdravém rozumu, popřípadě o jeho důvěře v metodiku měření. Nevím, jak dnešní učitelé, ale moji učitelé (alespoň ti, kterých jsem si vážil), věděli přesně, jak látku zvládám, a dali mi podle toho známku takovou, jakou jsem zasluhoval. A dali by mi ji i v případě, že by za mě rodiče napsaly úkol. Chce pani učitelka Bártová tvrdit, že neví, kdo z jejích žáků látku zvládá, a kdo opisuje?
Podle asociace, která sdružuje pedagogy ze všech typů škol, známky srovnávají nesrovnatelné a děti hází do pěti pytlů bez ohledu na jejich individuální možnosti.
A tu to máme :-) Zde je zakopán pes. Známky nezohledňují individuální možnosti dětí! Měří všem stejně, což je (podle APU) nespravedlivé. A co je spravedlivé? Aby dvě děti, z nichž jedno exceluje v matematice, a druhé nedokáže sečíst 1 + 1 přesto, že se snaží, měly být hodnoceny stejně? Pojďme honem pozitivně diskriminovat méně nadané. Pravda - nebudeme vědět, kdo chápe velkou násobilku a kdo tráví už třetí rok u odčítání, ale budeme spravedlivě hodnotit snahu. Jen doufám, že se tento způsob klasifikace nerozšíří i na školství vysoké - například doktor, který je špička ve snaze, ale plete si anabolika a antibiotika, mojí důvěru nezíská...
"Ideální forma pro nás by byla nějaká mapa učebního procesu, abychom mohli u každého dítěte zmapovat, kde to dítě v určité chvíli bylo, a stanovili mu určitý plán," uvedl Jan Korda, prezident asociace učitelů.
Vyjádření předsedy APU ve mně vyvolává jedinou otázku: Brání někdo učitelům, aby KROMĚ ohodnocení každého žáka, sestavily pro každého individuální učební plán? Pokud ne, není potřeba měnit systém (známka = hodnocení zvládnutí látky), ale začít pracovat, vážení členové APU!
Snad podobné aktivity narazí na zdravý rozum.
