V souvislosti s ekonomickými problémy je možné ve větší míře číst o tom, jak byl dřívější (myšleno před 17. listopadem 1989) život méně problémovější, lepší a důstojnější.
Ano, chápu, že je mnoho lidí, co by dokázali za větší ekonomickou jistotu obětovat osobní svobodu. Beru i to, že mnoho lidí má finanční problémy (bohužel, tento problém musím řešit i já) a nelibě nesou to, že Ti, co peníze mají, jsou více svobodnější.
Nikdy bych však současný režim neměnil za ten předlistopadový.
Mám k tomu mnoho důvodů.
Když už kdokoliv mluví o vzmáhající se chudobě.... Zmíním pár vzpomínek z doby, kdy jsem byl dítě.
V naší ulici bylo šest lamp veřejného osvětlení. Bylo to okolo roku 1984. Zpravidla svítily dvě nebo tři. Lampa před naším vchodem se nakláněla, až při velké vichřici spadl plechový kryt. Poté se na tomto stožáru objevila lampa nová. Svítila oranžově. Zbývající dvě bíle. Vánoce mám spojené s mandarinkami, jindy nebyly k dostání. Když umřel Brežněv, byl v televizi nepřetržitý přenos jeho pohřbu. Brežněva nesli v otevřené rakvi, vypadal jak voskový panák, pak nastoupil Andropov, ten měl životnost ještě nižší. Místo dětských hřišť byly mezi paneláky jen dvě pískoviště a plevelem zarostlé plochy. Pár prolézaček bylo jen v zahradě mateřské školky, která byla zamčená na zámek. V autobusech městské dopravy se často, zvláště v zimě, neotevíraly jedny dveře, vznikaly pak zácpy, zastávky byly obsypané lidmi, autobusy jezdily přeplněné. Při cestě do Jugoslávie maminka schovala do svítilny dináry, aby mohla nakoupit něco v tamnějších supermarketech. Maminka musela uplatit vedoucího ve sportovních potřebách, aby mi mohla pořídit vysněné jízdní kolo Favorit. Známí, co doma měli jen stůl, židle, matrace a jedli jen brambory a topinky, aby si mohli koupit vysněný Fiat Uno. Návštěva nemocnice, všechno je šedé, staré, nehezké. Dveře na oddělení jsou zamčené. Fasáda je zchátralá, dáváme doktorovi peníze. Nerozumím, proč jsou v rakouské televizi tak hezcí lidé? Vždyť se tam mladí lidé ani nemohou brát, jak jsou chudí... Děti nemají co jíst a žebrají u nádraží... Alespoň tak nám to říkají ve škole! Všichni máme strach ze soudružky Šulové, která nás při výuce ruštiny mlátí pravítkem přes ruce. Táta poslouchá Svobodnou Evropu, nemám to nikde říkat, má strach.
Samozřejmě mám i pozitivní vzpomínky. Vánoce s rodinou. Bojovky na sídlišti. Filmy z Vinetouem. Knížky. Výlety za babičkou do Brna. Ty ale nepřeváží negativa.
Vzpomínám, jak mě babička vodila do kostela a já cítil nepřekonatelný odbor. Kvůli komunistům. Vzpomínám, když jsem na hlavním náměstí viděl po 17. listopadu 1989 skupinku studentů a já se v autobuse s desetiletým vrstevníkem smál a ukazoval si na ně. Jak nás ještě na konci listopadu 1989 učili v Občanské nauce o vedoucí úloze KSČ. Měli jsme vymyté mozky.
Děsí mě, když čtu v Haló novinách názor soudruhů na to, že argumentem na Stalinovy masové vraždy jsou demonstrace českých dělníků ve třicátých letech a zákroky tehdejších četníků. Stačí si přečíst například knížku od Michaela Krupa "Mělké sibiřské hroby".
Ekonomika je v recesi. Možná jsou nějaké chyby v "Matrixu". Existuje chudoba, kriminalita. Ale o všem se píše, nic se netají, mantinely jsou daleko širší. Nic mě nepřesvědčí o tom, že soudruhům před rokem 1989 šlo o blaho lidu. Šlo jen o moc i když ve finále dostával režim až téměř komické zabarvení (nedostatek toaletního papíru).
A výše uvedené pořád opakuji svým třem dětem. Historie se nesmí opakovat.
