V krásném dokumentu "Vlak do Honkongu" z roku 1997, který jsem měl možnost před nedávnem shlédnout vedou filmaři již v asijské části této výpravy rozhovor s jedním cestujícím a ten se jim svěřuje, že by chtěl být úředníkem, protože ti se mají v každém režimu, v každém státě a v každé době dobře. Opravdu si to myslí všichni ? :)
Nedávno při reportáži o místním referendu v Plzni jsem si říkal, že občanské iniciativy to vlastně mají dobré a z minima dokáží získat maximum. Bojují za něco, čemu věří a jsou ochotni tomu hodně obětovat. Taky jsem byl (a pořád mám takové sklony) takový. Mám za sebou například boj o zřízení mateřské školy. Pak jsem převlékl dres a mohu trošku posuzovat - je ten na opačné straně - třeba úředník či politik - skutečně nepřítel?
O mnoha věcech se může jednat, mnoho věcí se dá vysvětlit. Rozhodně to doporučuji všem, co o peticích či referendech přemýšlí. Zdrženlivost nemusí hned znamenat aroganci, stejně tak jako podpis petice nerovná se okamžitě gestu bez odpovědnosti.
Věci fungují na první pohled perfektně a černobíle. Často slyším "Ti nahoře kradou a nic nedělají a my dole se musíme snažit a klást tomu překážky". Je to skličující a urážející. Nesnáším princip kolektivní viny.
Jeden příklad z našeho krásného města, jistý podnikatel se chystá zřídit ubytovnu pro sociálně slabé. Hůře komunikuje, záměr nedostatečně vysvětluje, jsou tam jisté pochybnosti a okolo bydlící občané se přirozeně bojí a bouří. A tlačí na politiky a úředníky, aby podnikly dostatečně rázné kroky. Lze je ale skutečně provést a neporušit zákony? Ty bohužel platí pro všechny. Argumentace se stupňuje, nebudete-li konat, významný (náš) zaměstnavatel se k městu už nebude chovat jak předtím. Rozum se vytrácí, nastupují emoce. Úředníku bojuj za každou cenu, nemůžeš? Výmluva!
Je dobře, že občanské podhoubí funguje, každá taková zpětná vazba je pro veřejné činitele důležitá. Jen prosím, suďme spravedlivě.
Většina z nás úředníků skutečně nejsme tupci.
