Svého času jsem to považoval za chytrý marketingový tah. Teď už jen čekám, kdy na mě z jogurtu vykoukne placatý Topol s Paroublkem.
"Tatínku, pojď, koupíme jogurty" volá na mě starší syn a zároveň mě táhne k vitríně, kde se nachází košatý výběr mléčných výrobků. "Doufám" řekne a udělá významnou pomlku, "že nejsou vykradený!" a mě je jasné, že si v košíku budeme zase odnášet výrobek, který obsahuje podle mého názoru víc obalů než obsahu. "Nu což" říkám si v duchu, "třeba si doma budou kluci prohlížet obrázky a já si přečtu noviny".
Zaplatím a jdeme na parkoviště. Než stačíme dojít k autu, strčí ruku do tašky naše prostřední potomstvo, vytáhne jogurt nejmenovaného výrobce, odklopí víčko a hlásí "Onďo, vykladený". Náš nejstarší jen protočí oči v sloup a říká "Taťko, už zase!".
Jedeme domů a já si v duchu říkám, že kostlivce jsme zkompletovali, neonové nálepky nalepili, mapu republiky dvakrát složili, zvířátka umístili.. "Ještě, že se mnou do obchodu nejezdí děti pořád", falešně se uklidňuji a pak si uvědomuji, že tyto výrobky kupuji často také, abych "udělal dětem radost".
Večer slyším, že se děti dožadují svačinky. Nesu jim jogurt z dřívější dodávky, Ondra odklápí víčko a nalézá - žábu. Čtvrtou v pořadí. "Já už nechci magnetky tati" natahuje téměř vztekle a vyhazuje ho demonstrativně do vzduchu, ten se v letu otáčí a končí pod pohovkou.
Jdu k naší ledničce s přeplněnými dvířky a přemýšlím jaké další úžasné nápady nám jogurtoví marketéři připraví. Otevírám ledničku a držím v ruce pivní láhev. Bojím se otevřít víčko .. :)
