Temno přichází: Závěrečné představení

Co je skutečné? Život? My? A co když skutečné je to nejméně uvěřitelné? Co když vše v co věříme je pouhá fikce? Sen, z něhož se jednoho dne vzbudíme?

„…Na ten příběh jsem málem zapomněl. Vzpomněl jsem si na něho až teď. Je zvláštní, jak nás všechny spojuje jedna věc. Jedna postava: Franz Stangl.“

Z dálky se ozval příšerný řev.

            „Asi bychom měli jít,“ prohlásil Paul a my se konečně po několika hodinách zvedli.

            Šli jsme dál, i když jsme neměli sebemenší tušení, kde se právě nacházíme. Brodili jsme přes močály i pole, ale neviděli jsme žádné známky lidského osídlení. Na jedné takové louce se najednou Paul skácel k zemi. Mračna se zatáhla  a kolem jeho těla se seskupilo černé hejno vran. Šustění křídel drásalo sluch a jejich štěbetání nám rvalo bubínky. Snažili jsme se Paulovi pomoct, ale nešlo to. Vrány se kolem něho shlukly příliš blízko a my se báli, aby ho nějak nezranily. Zdálo se však, že k němu chovají až božskou úctu. Celého ho pokryly, ale zároveň se ho ani nedotkly. Seděli lehce a přísně. Přesně jako strážci v egyptských hrobkách a stejně jako tehdy vykradačům hrobů, i nám nyní naháněly nezměrný strach.

            Mračna proťal blesk. Ohromné hejno vran se vzneslo i s Paulem. Podpírali ho a odnášeli přes les. Vzhlíželi jsme s posvátnou vážností a touhou poznat tu tajemnou sílu, jež je pohání. Skrývali se v temnotě v celé své záhadnosti a děsivosti. Tak jako kdysi děsivý Drákula strašil své oběti, i my jsme se klepali strachy a modlili se v brzký konec a návrat našeho kamaráda. Jakmile se vrány schovaly za les, mračna se odtáhla a vysvitlo slunce. Temnota se valila ruku v ruce s ptáky a Paulem. Provázela je na jejich věčné cestě do pekla.

            Probrali jsme se z transu a radili se, co udělat. Přítele nám odnesli a my čelíme zlu daleko většímu než jaké jsme si kdy dokázali představit. Tváří v tvář smrti si až nyní uvědomujeme promarněné chvíle v našem životě.

            Ale rozhodnutí je jasné. Dostat Paula ze spárů té zrůdy ať už je to kdokoli: Satan, Ďábel, Belzebub či Franz Stangl. Musíme se pokusit Paula zachránit i kdyby nás to mělo stát život. To jsme si říkali tenkrát, ale dnes bychom se nejspíš rozhodli jinak, protože jeho osud byl již zpečetěn. A události, které následovaly nás o tom měli jen přesvědčit.

            Běželi jsme dál a dál a na obloze sledovali stále mizející hejno vran. Nebrali jsme ohled na bolest ani docházející dech. Před námi se tyčil jediný cíl…Smrt netvora. Připadali jsme si jako Gilgameš, když šel zabít obávanou Chumbabu. Stromy, které jsme míjeli mohly být stejně ta cedry nebo smrky. Pavučiny se nám lepily do tváře a tvořily umrlčí závoj. Několikrát jsme zakopli, ale i přesto jsme stále utíkali. Neviděli jsme, co nás čeká na konci našeho souboje na život a na smrt. Ani jsme na to nechtěli příliš myslet. Nikdy bychom tam totiž nedošli. Dupali jsme lesem a krákání vzdálených vran nás hnalo stále kupředu…do náruče záhuby.

            Jak dlouho ještě poběžíme? Stíháni temnotou a požíráni přicházejícím úsvitem jsme se blížili k rodišti pekla.

            Krákání vran zaniklo v tichu. Před námi se zjevil dům obrostlý růžemi. V jejích spárech spal zapletený Paul. Trny se mu zarývaly hluboko do oka, z něhož vytékal žlutavý hnis. Rostlina ho svírala a nechtěla pustit. Obepínala ho stále pevněji a v jednu chvíli jsme mysleli, že ho udusí. Paul lapal po dechu a my jen nečinně přihlíželi jeho pomalé bolestivé smrti. Ramena růže se rozepjala a roztrhla Paul na několik částí. Paul se stal součástí rostliny, která se jím proplétala. V temném zákoutí trnů jsme zahlédli dveře.

            Uvnitř v domě vládla naprostá temnota. Nohy nás nesly dál a uši slyšely děsivé zvuky. Hlasy mutujícího zvířete. Řev trhající ušní bubínky. Linul se ze sklepa. Dobelhali jsme se k místu, kde podle všeho měly být dveře. Pomalu jsme je za sebou zavřeli a stanuli v osvětlené místnosti zahalené závojem tmy. Místnost se řítila za roh. Právě odtud se valil ten příšerný řev. Toužebně jsme objali kliku dveří, ale štěstí nám nepřálo. Stáli jsme namačkaní v rohu místnosti u zamčených dveří a z druhého rohu se k nám blížilo monstrum. První zpoza rohu vykoukl přední pár chlupatých lesklých nohou. Zděšeně jsme hleděli před sebe a snažili se popadnout dech. Temný komár přílišného vzrůstu k nám přistupoval. Blížil se ke své potravě. Nedokázali jsme se pohnout. Svou klimbavou chůzí k nám přicházel monstrózní komár a přitom natahoval své obrovské nohy. Sliny mu stékaly po sosáku a mokřily chlupaté tělo. Morbidita této věci nás uváděla do rozpaků i rozčilení.

            Konečně jsme se odhodlali a utekli na druhý konec místnosti. Zde jsme stanuli tváří v tvář další hrůze. V malé studně se rojili mladí komáři. Plavali po hladině a nejspíš hledali něco k snědku. S pisklavým zvukem a šustěním křídel k nám přilétla samička komára, matka těchto dětí a přitlačila Nicka ke zdi. Nick neschopný pohybu a bez obrany čekal na smrt. Jeff se z nás všech vzchopil jako první. Přešel k nestvůře, jež balila Nicka do pláště slin a ostrým kůlem, který našel na podlaze jí roztrhl křídlo. Kolem nás poletovaly cáry jakési lepkavé hmoty. Zvíře zaječelo a vydalo se přímo na Jeffa. Ale to už jsme byli při smyslech také my ostatní. Rvali jsme druhé křídlo a chlupy, jenž svou délkou odpovídaly délce našich rukou. Komár se motal kolem dokola. Zadek nacucaný krví jsem propíchl a ihned z něho vystříkla rudá tekutiny, která pokryla také studnu s mláďaty. V horečnatém tempu jsme vráželi kůly do té obludy, dokud se naposledy nezapotácela a nepadla k zemi. Z původní příšery zůstalo jen roztrhané tělo, jehož zbytky se povalovaly všude kolem a mláďata se dusila krví vlastní matky.

Smáli jsme se, ale byl to zoufalý smích. Když jsme se konečně uklidnili, začal se dům třást. Všichni jsme se na sebe podívali a rozeběhli se k nyní již překvapeně otevřeným dveřím. Jen co jsme se dostali ven, dům mizel. Začal se vsakovat do půdy a na jeho místě vyrostly stromy. Dům s sebou vzal také Paula, jehož jsme tu noc viděli naposledy.

            Jakmile jsme našli cestu z lesa a dostali se domů, oznámili jsme všem, že Paul spadl nešťastnou náhodou do hluboké rokle. Uvěřili nám, ale měli jsme hodně vysvětlování. Pokud si dobře pamatuji, otec Paula Dempryho se doma zastřelil svou osmatřicítkou a jeho žena skončila v léčebně pro duševně choré v Carl Town.

My se snažili na celou událost alespoň trochu zapomenout, což se nám částečně podařilo, neboť se většina z nás odstěhovala jinam. Jen já zůstal po celý život v Newroof. Nejspíš proto, abych vám teď mohl vyprávět svůj příběh. Příběh, jenž jsem vám chtěl říct. Teď mohu konečně s klidným svědomím zemřít a doufat, že mi Paul za těch čtyřicet let odpustil, že jsem ho nechal ve štychu a nedokázal mu pomoci.

„Promiň mi to, kamaráde…“