Temno přichází - Úvod

Povídka/novela, která vznikla zhruba před rokem a půl, což jepoměrně dlouhá doba. V následujících dnech dodámpokračování - tohle je pouze jakýsi úvod k následujícím příběhům...

Jmenuji se Ray Carter a už patřím do starého železa. Můj věk mi častokrát připomíná má milovaná manželka Shelly, se kterou jsme svoji už přes čtyřicet let. Pořád ale vypadá jako dvacetiletá. Neztratila nic ze svého šarmu. Když jsem ji na vysoké poznal, řekl jsem si: „Ta bude jednou moje.“ a nespletl jsem se, za což jsem rád. Nikdy bych už totiž nepoznal tak skvělou ženu, milující matku a věrnou manželku. Ani jediný den našeho vzájemného souznění jsem ji nepřestal milovat. A věřím, že i ona stále milovala jen mě, naše děti a vnoučata. Naše děti si s námi také museli užít. Co my jsme vyváděli, když byli v pubertě?! Prožívali jsme ji s nimi. Znovu jsme se stali studenty a jejich problémy byly i našimi. Se Shelly nás při tom muselo jít slyšet až do dětského pokoje. To je sice trochu přehnané, ale my jsme se sebe užívali až do padesátky, kdy se naše láska prohloubila a stala se spíše otázkou duchovní spojitosti

Se Shelly na to hupnem občas i teď, i když už ne s takovou vervou jako dřív. Věřím, že za celou dobu manželství jsme si nebyli ani jednou nevěrní. Shelly mě znala lépe než já sám sebe, přesto jí však nebyla známa událost, jež se odehrála jednoho letního dne před více jak čtyřiceti lety. To bylo o něco dříve než jsem svoji ženu poznal. Mohlo mi být tak devatenáct.

                                                                       VÝLET

Tenkrát jsme se my, pět středoškolských kluků, rozhodli vyrazit tábořit. Nebo jsme spíše šli, jak tomu dnes říkají moji vnuci, pařit. Kromě mě do naší party ještě patřili: Jeffrey Devon, Mike Scotfield, Nick Wolker a Paul Dempry. Právě Mike přišel s nápadem táboření. V Newroofu, našem rodném městě, vám prodali alkohol, i když jste ještě nebyli plnoletí. Stejně jako dnes, i tenkrát šlo obchodníkům hlavně o zisk. Tak jsme si hned šli koupit nějaký chlast na cestu. Hlavně piva, aby zahnala žízeň, ale také vodku. Dali jsme na švédskou značku, neochucenou Absolut. Slyšeli jsme, jak ji ostatní vrstevníci vychvalovali, a proto jsme ji chtěli vyzkoušet. Sbalili jsme si jen náhradní trička a kraťasy. Mimo jiné také repelent a samozřejmě naše milovaná pivíčka značky Budweiser, který jsme označovali jako Buddy. Batohy se s alkoholem sice staly o něco těžší, ale pomyšlení na pivo, jenž si vychutnáme v lese u táboráku, v nás budilo dojem, že naše zavazadla jsou lehká jako pírko.

Rodičům jsme řekli, že jedeme na pár dní na výlet. Nic nenamítali, ostatně, byli jsme už skoro dospělí a oni byli rádi, že se nás na pár dní zbaví a budou si moct trochu užít. Samozřejmě jsem si doma vyslechl hodinové kázání: ať nechodím ke srázům, ať na sebe dávám pozor a ať se mi něco nestane. Rozloučil jsem se a vydal se k místnímu katolickému kostelu svatého Martina, kde se konal náš sraz. Úspěšně jsme všichni dorazili a s cinkajícími lahvemi na zádech se vydali k lesu.

Do lesa jsme vkročili za půl hodiny po srazu a naše první zastávka se měla odehrát u dřívější zdejší šibenice, nyní už zbourané a zarostlé. Neměli jsme v plánu zde přespat, a tak jsme si dali jen pár loků vody a šli dál. Chtěli jsme dneska ujít ještě několik mil a utábořit se až hluboko v lese.

Pochodovali jsme směrem k řece.

„Pánové, právě jsme se úspěšně dostali k prameni.“ Pronesl Paul. Byl z nás všech nejvyšší a byl také nejvyšší ze třídy. Všem nám sice bylo devatenáct, ale Paul vypadal alespoň na jednadvacet. Se svými vylísovanými pažemi a hlavou ostříhanou na ježka vypadal spíš jako drsňák z Brooklynu. Kdybychom ho neznali, možná by nám i naháněl strach. Znali jsme se ale už hodně dlouho, a kdyby nezrušili vojnu, nejspíš bychom na ni šli společně. Paul měl opálený obličej a svlečenou košili měl přivázanou kolem pasu. Jeho hruď nám připomínala Silvestra Stallona v kultovním Rambu. Nyní na ni dosedali komáři a krmili se šťavnatou krví. Na chvíli jsme se zastavili. Jeff, který pro změnu vypadal jako patnáctiletý, vytáhl z batohu repelent proti hmyzu a podal ho Paulovi. Ten se jím nastříkal a vrátil ho zpět Jeffreymu. Já se mezitím díval dopředu. Řeka se svým klidným tempem ubírala k severu. Přes ni přeskočila jasně zelená žába. Spatřil jsem ji jen na okamžik, a potom mi zmizela v houští.

Šli jsme dál.

Už se stmívalo, když jsme se rozhodli utábořit. Připravili jsme dřevo, jídlo i pivo. Vybrali jsme vhodné místo pro založení ohně a usedli do kruhu. Luna prosvítala skrze smrky a její zář se nám odrážela v očích. Na klacky jsme si napíchli buřty a k nim připíjeli pivo. Během „večeření“ se Nick nabídl, že nám bude vyprávět příběh. Podíval se na nás a začal s vypravováním:

„Všichni jistě víte, že můj děda David Wolker pochází s Polska, ale už nevíte, proč odtamtud odešel. Pokusím se vám dědečkův příběh odvyprávět jeho slovy, tak, jak si ho pamatuju.“ Pohlédl do praskajícího ohně. Snad proto, aby nahlédl do pekla, možná jen, aby navodil děsivou atmosféru.

„Víte, děda byl žid a ve čtyřicátým druhým roce jeho a jeho rodiče odvedli do táboru Treblinka u východních hranic Polska. Tehdy už tušili, co asi znamená německý tranzitní tábor a věděli, že lidé, kteří tam odejdou, se už nikdy nevrátí…“