„Naše Slunce vyhasíná. Lidstvu hrozí zánik. Před sedmi lety byla ke Slunci vyslána kosmická loď Icaros, která měla Slunce znovu zažehnout. Ale mise skončila neúspěchem. Před šestnácti měsíci jsem já Robert Cappa spolu s dalšími sedmi členy posádky opustil Zemi týranou nekonečnou vesmírnou zimou. Náš náklad: hvězdná bomba. O velikosti ostrova Manhattan. Náš cíl: zažehnout hvězdu uvnitř hvězdy. Osm astronautů se veze na bombě, na mé bombě. Vítejte na Icaru 2…“
Je zbytečné říkat cokoli víc, Cillian Murphy (např. Batman začíná), alias Cappa, za nás řekl vše podstatné. Jeho slova ve spojení s vyhasínající hvězdou, matkou našeho života, vytváří neuvěřitelný zážitek. Jestliže nic víc, minimálně jeho hlas vám bude hlavou rezonovat ještě několik dní po zhlédnutí.
Je těžké v dospělosti najít nějaký snímek, který by ve vás vyvolal pocity podobné těm, které jste zažívali v dětství téměř každý večer. Ten strach, údiv, tajemství zahalené v temnotě. Ale Sunshine mi tohle vrátilo. Výborná kamera a výkon herců vytváří z filmu působiví koncert barev a zvuků. Každý z osmi aktérů (vlastně devíti) je čímsi specifický, nejen různým místem původu či specializací, ale především svých charakterem.
Zvláštní je, že vše na Icaru jakoby dávalo smysl. Každá součástka má svůj význam a nevypadá nijak přeplácaně či velkolepě. Jde spíše o komorní příběh, při jehož sledování leckomu naskočí příjemná husí kůže, když Icaros prolétává kolem Merkuru, když vniká do Slunce, když se vám také zdá, že letíte rozpálenou sluneční koronou. A hudba, která kolem zní, je neuvěřitelně podmanivá.
Jednou z postav je palubní psycholog, a když se „léčebně“ vystavuje slunečnímu záření, tolik jasnému a kouzelnému, zatoužíte tam být. Stát se součástí toho světla. Ale v zápětí vás zase vyděsí temná samota vesmíru, kde na jedné straně máte kosmický život a v stinné části naopak kosmickou smrt. Jen Icarus vás chrání. A jak se přibližujete ke Slunci, začíná se objevovat tajemství, které mělo zůstat raději pohřbené a i vaše odloučení od Země se prohlubuje.
Všechny herecké výkony jsou naprosto přirozené. Barvy i atmosféra je strhující. Nikdo se nesnaží sáhodlouze vyprávět, proč Slunce začalo vyhasínat, ani jak vědci vytvořili kosmickou loď, kterou je možno vystavit přímému slunečnímu záření. Divák tuší, že se „vědci“ vědomě vydali na předem jasnou smrt a komu to jasné není, dozví se to hned v prvních dvaceti minutách filmu. Danny Boyl nám pouze ukazuje nekonečnou samotu vesmíru. A to bohatě stačí, protože hodinu a půl zůstanete sedět a zírat na svět, který vytvořil. Na svět, který je nejspíš tam někde nahoře. A kdybych měl dál pozorovat nádhernou záři naší samotářské hvězdy a přitom poslouchat vlastní existencionální otázky, nevadilo by mi to…spíše naopak. Spíše lituji, že jsem Sunshine se všemi jeho emotivními momenty nemohl vidět v kinosále.
Jedinečný a kvalitní skvost mezi sci-fi filmy.
100%
recenzi naleznete také na: http://romankrasa.webnode.cz/filmy/akcni-scifi/sunshine/
