Klasika, která neumírá

Na západní frontě klid - E. M. Remarque  „Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“  

Hlavní postavou románu „Na západní frontě klid“ je devatenáctiletý Pavel Bäumer, který spolu se svými přáteli narukoval do první světové války a bojuje v ní již několik let. Již je to nějaký ten pátek, co seděli ve školních lavicích, smáli se vtipům, potají pokukovali po děvčatech. Tahle doba se jim zdá tak vzdálená, až z toho píchá u srdce.  Na frontě musejí snášet trampoty, naději i zoufalství. Každý den je pro ně zázrakem. Každá kulka, která je minula, se počítá, ale oni nehledí do minulosti, nesmějí. Kdyby to totiž udělali, nejspíš by zešíleli. Musí čelit propovídkám a rozkazům nadřízených; sedět dny v zákopech; v náručí držet umírajícího kamaráda a přitom si říkat, že tohle mohlo potkat právě tak je. Stačilo jen o sekundu později zastrčit hlavu do úkrytu, jen o vteřinu později vypálit, a leželi by zde oni a jiný přítel by je držel v náručí. Na západní frontě klid je stále živý a neuvěřitelně silný a dojímavý příběh party dospívajících, kteří jsou ale naneštěstí mnohem starší než se zdají. Formovala je válka, její strasti, její hrůzy. Utvářel je každý granát, který je minul a jehož střepiny do nich vyryly hluboké rány, avšak rány v duši se již nikdy nezhojí – trvají. A tak každý další den se strachem obouvají svá vojenská bagančata a čekají, kam půjdou tentokrát. Na Sommu? Do Ruska?

A když se jim poštěstí dostat několik dní volna, kdy se mohou vrátit domů, zjistí, jak moc se změnili. Knihy vystavené na policích v jejich před lety dětském pokojíku se zdají na míle vzdálené. A oni jsou odcizeni od společnosti. Jsou jiní – nepochopení. Kde kdo se jich vyptává, jaké to tam je, jaké zážitky mají, zda li pak byli v akci. Ale skutečně se jedná o zážitky? Mohou těm lidem bez ostychu povědět, co viděli? Čemu čelili? Co se jim honilo hlavou, když se jim do břicha zabodl bajonet? Kráčí zalidněnou městskou ulicí a cítí, že sem jaksi nepatří. Patří do boje. Již jsou jinde, na jiné straně. Na straně, kterou si před lety vybrali a s tím musejí do konce života žít. Již nepoznají, co je láska; co znamená mít cíl. Jejich jediný cíl je přežít tyhle hrůzy a jedinou láskou je láska k životu. Zůstali ochuzeni o vše, co dělá život životem. Bylo jim odepřeno poznat život z jiné stránky, než je ta z Cháronovy lodi. A když se shledají se svou rodinou, jak se jim mají podívat do tváře? Jak se na ně tváří jejich otec, který je do války naháněl, neboť chtěl z e svého syna hrdinu a namísto něho před ním nyní stojí troska, bytost zlomená frontou a smrtí postupující od zákopu k zákopu?

Přátelé umírají a vy zůstáváte sami v poli střepin, granátů a neustupující palby. Krčíte se v zákopu a před sebou vidíte všechny ty tváře, které jste tolik milovali, jímž jste děkovali. A když kolem sviští kulka, snad i doufáte, že si letí pro vás. Ať už je konec, ať tohle skončí, prosím.

Síla a hloubka románu „Na západní frontě klid“ je každým rokem, každou zkušeností, jíž stárnu, dojímavější a údernější. A každá další četba mi dává cosi nového, snad poznání, možná strach, čeho jsme schopni. A tak ji čtu znovu a stále a věřím, doufám, že tohle nás nepotká, ale vím, že to je pouze mé zbožné přání, protože vše, co dnes znám, může skončit jedinou osudovou chybou a pak se mi staneme těmi lidmi, bezpochyby mnohými nazvanými hrdiny byť my sami si tak připadat nebudeme, o nichž budou ostatní číst v knihách a plakat nad jejich ztracenými životy. A budou si klást otázku: „bylo tohle všechno nutné?“ A stejně jako my dnes, také oni budou mít přání a sny, vize, s nimiž půjdou kupředu čelit budoucnosti.