Cesta

Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru. A někde v doupěti se dvě štvaná zvířata třesou jak liščata. Vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby se nad ním mohlo plakat.“ „Bůh není a mys jsme jeho proroci“ „V dlouhé kronice světa není prorok, kterého bychom zde dnes neuctívali.“

Kniha, která v roce 2007 získala Pulitzerovu cenu. Román, který vás v samotném románu rozpláče. Cesta, někdy označována jako komorní román, v sobě nese oheň – oheň pro příští generace.

Příběh se odehrává po blíže nespecifikované katastrofě, v jejímž důsledku na celém světě přežilo jen několik málo lidí. Hlavními postavami, které nás knihou provázejí, jsou dva lidé; otec a syn; muž, který znal svět v celé své kráse a chlapec, jenž se narodil až po „soudném dni“. Vlastně jde o jediné postavy v knize, přestože se setkáme ještě se starcem a s několika zlými lidmi. Zlí jsou ti, kteří vás chtějí snít, hodní naopak tací, kteří se skrývají. Otec a syn, nerozlučná dvojice mající všechny své věci, potřebné k životu a přežití naložené na nákupním vozíku. A takto cestují světem plným sazí. Cestují bez naděje na zítřek.

Zpočátku vám může čtení Cesty dělat trochu potíže. Zvláště svými odstavci, stručnými, ale údernými větami. A hlavně svou ponurou atmosférou provázející vás na každé stránce, každém řádku, v každém slově. Posloucháte strohé dialogy hlavních aktérů a zničený, ohořelý svět vidíte před svýma očima. Jako peklo na zemi, ztracený ráj. Je to příběh, který se může stát klidně zítra. A právě jeho odkazy na současnou dobu jsou nejvíce smutné. Nákupní vozík, kterých je u obchodů nespočet; coca - cola, kterou chlapec nezná a kterou naopak mi bereme jako samozřejmost; modré moře se změnilo v nepojmenovatelnou barvu. A jak kráčíte spolu s otcem a synem, stanete se jimi. Budete zároveň otcem a synem, zatoužíte toho druhého v tom ponurém a zdecimovaném světě obejmout, ochránit. A tak jako jeho otec, zapřemýšlíte, nebylo – li by lepší, kdybyste vás oba zastřelil, cožpak by tím nezmizely veškeré strasti, problému, každým krokem vás provázející smrt? Stačilo by jediné otočení kohoutku revolveru a pal… snad byste se pak probudili ve světě, který jste znali. Ve světě, kde sehnat jídlo v civilizovaném světě nebyl velký problém. Tenkrát jste pozorovali slunce, nenosili roušky proti sazím a nevyhýbali se všudypřítomným mrtvolám.

Cesta je kniha, kterou je nezbytné si přečíst. Pro někoho může být nudná, příliš skličující, ale nebyl by svět našeho konce právě takový? Ponurý a skličující? Jen těžko si podobný svět dovedeme představit, ale McCarthy nám jeho hrůzy předkládá a sugeruje, varuje nás.

Dočítáte román a tehdy se rozpláčete, nad tělem muže, nad nadějí v chlapci, jeho nevinností a nevědomostí (vždyť zná pouze zničený svět) a pláčete. Rozpláče vás téměř poslední rozhovor otce se synem :

„Ty se táto uzdravíš, musíš se uzdravit.“

„Neuzdravím, pořád u sebe měj revolver. Musíš najít hodný lidi, ale nesmíš riskovat. Žádný riskování. Slyšíš mě?

„Chci být s tebou.“

„Nejde to.“

Prosím.“

„Nemůžeš. Musíš dál nýst oheň.“

„Neumím to.“

„Ale umíš.“

„Je opravdickej? Ten oheň?“

„Je.“

„A kde je? Nevím, kde je.“

„Ale víš, máš ho v sobě. Vždycky jsi měl. Já ho tam vidím.“

„Vezmi mě s sebou. Prosím tě.“

„To nemůžu.“

„Prosím tě, táto.“

„Nemůžu. Nemůžu v náručí držet mrtvýho syna. Myslel jsem si, že bych to dokázal, ale nemůžu.“

„Řekl jsi, že mě nikdy neopustíš.“

„Já vím. Odpusť mi to. Patří ti celé moje srdce. Vždycky ti patřilo. Jseš skvělej kluk. Vždycky jsi byl. Až tu nebudu, stejně se mnou budeš moct mluvit. Něco mi řekneš a já tobě taky. Uvidíš.“

„Uslyším tě?“

„Ano. Určitě. Budeš si ten rozhovor představovat. A uslyším tě. Musíš trénovat. Prostě se nevzdávej. Jo?“

„Tak jo.“

A pak knihu zaklapnete, konec. Vážně je tohle konec? Nikoli, protože román ve vás ještě zůstane hodně dlouho. Jeho odkaz ve vás bude přežívat, budete jej předávat.

Každý v sobě neseme naději, oheň, stejně jako malý chlapec. Jsme nadějí pro lepší budoucnost, kterou však dnes pomalu ztrácíme…upadáme do spárů inferna. Ale sílu románu cítíme stále.

100%

z osobní stránky: http://romankrasa.webnode.cz/katastroficke/cesta-cormac-mccarthy/