Tak tohle moudro, jsem si přečetl nedávno na jednom znaku. A ten ve mě, stejně jako ten, kde bylo napsáno, Na množství nehleďte, nebo ten s nápisem We fight to rebuild, anebo ten s nápisem, Non multi sed multa, vyvolal pocit hrdosti. Takový zvláštní hrdosti, kterou ve vás vyvolá ten pocit kontinuity. Šel jsem okolo toho památníku dole za Embankment a dotkl se rukou těch jmen...
S/Ldr. J AMBRUS, P/O J BARTOS, P/O V BERGMAN, Sgt. F A BERNARD, Sgt. V BREJCHA, P/O F BURDA, Sgt. F CHABERA, P/O E CIZEK, Sgt. V E CUKR, P/O F DOLEZAL, P/O J DUDA, Sgt. A DVORAK, Sgt. J DYGRYN, P/O F FAJTL, P/O E FECHTNER, P/O S FEJFAR, Sgt. V FOGLAR, P/O E A FOIT, Sgt. J FRANTISEK, Sgt. B FURST, P/O V GOTH, P/O J J HANUS, Sgt. O HANZLICEK, S/Ldr. A HESS, P/O J HIMR, Sgt. J HLAVAC, P/O A HLOBIL, Sgt. V HORSKY, P/O F HRADIL, Sgt. O HRUBY, Sgt. J HUBACEK, P/O J E HYBLER, P/O S JANOUCH, P/O J A JASKE, Sgt. V JICHA, F/Sgt. M JIROUDEK, F/Sgt. J KANIA, Sgt. J KAUCKY, Sgt. J KEPRT, Sgt. O KESTLER, F/Sgt. J KOMINEK, Sgt. M KOPECKY, Sgt. J KOPRIVA, Sgt. K KORBER, P/O F KORDULA, Sgt. J KOUKAL, Sgt. B KRATKORUKY, P/O M KREDBA, Sgt. J V KUCERA, Sgt. J KUCERA, Sgt. O KUCERA, Sgt. K M KUTTELWASCHER, P/O J MACHACEK, F/Lt. J M MALY, Sgt. M J MANSFELD, Sgt. F MAREK, P/O K MRAZEK, Sgt. O PAVLU, Sgt. J PIPA, Sgt. S PLZAK, Sgt. E M PRCHAL, Sgt. J PRIHODA, Sgt. R PTACEK, Sgt. R PUDA, Sgt. J RECHKA, P/O R B ROHACEK, F/Lt. F RYPL, Sgt. K SEDA, Sgt. J SIKA, Sgt. V SLOUF, Sgt. J STEFAN, Sgt. J STEHLIK, P/O J STERBACEK, F/Sgt. J STRIHAVKA, Sgt. J TRUHLAR, P/O A VASATKO, P/O A VELEBNOVSKY, P/O V VESELY, Sgt. F VINDIS, Sgt. J VOPALECKY,P/O A VRANA, P/O T VYBIRAL, P/O K J VYKOUKAL, P/O F WEBER, P/O V ZAORAL, Sgt. A ZAVORAL, Sgt. R ZIMA, P/O S ZIMPRICH.
Tohle jsou jména 88 Čechoslováků, co bojovali za obnovu. Ale čeho vlastně? Jaký asi byl pocit těch pánů, kteří pokud to vůbec přežili pak byli komunisty posláni do uranových dolů, nebo do vězení? Nevím, ale je jasné, že ten vývoj, který nastal po roce 1948 asi většina z nich nečekala, stejně jako všichni ti spící na nebesích, asi netuší, že jejich jméno je dnes vyryté v centru Londýna společně se znaky jejich perutí. A dnes, tak jako u těch válečných memoriálů z První světové války, vlastně ta jména už moc lidí procházejících okolo nezná.
A tak, většina lidí jen anonymně projde. Možná si všimne té plastické scény připomínající Bitvu o Británi a legendárního výroku Winstona Churchilla – „Never was so much owed by so many to so few“. Ano, projde okolo, ale ten kdo se zastaví může vidět nápis CZECHOSLOVAKIA a pod ním ta jména vypsaná nahoře. Po stranách máte znaky perutí RAF. Jsou velké jako ruka, takže si na ně můžete sáhnout – nevím jestli jsem to dělal pro štěstí, nebo pro hrdost. Prostě jsem si jen něco uvědomil...
Ti pánové prostě sedali do létajících strojů z dřeva a kovu, které neměli žádné vystřelovací sedačky, nebo moderní záchranné prvky. Sedali do strojů, které byly odstřelovány jinými a sami pak pálili po nich s cílem zničit hrozbu, kterou jiný létající stroj představoval. Nebyla to spravedlivá válka, byla to jen válka. A v ní umírali lidé na všech stranách. Ti naši byli, ale jakýsi paradox. Letci neexistující země, kterou Hitler vymazal z povrchu země, ale ne ze srdcí. Země, která se měla z krátkého snu o svobodě probudit do reality jakési prapodivné hry, kdy kladní hrdinové byly perzekuování a lumpové prosperovali.
Možná tohle je celá ta příčina, že v Česku chybí víra v budoucnost, jelikož hrdost je především věcí minulosti. Dnes se ta hrdost projevuje jen někde při fotbale a kdysi hrdé České letectvo a jeho průmysl jsou jen stínem své předchozí slávy. Opravdu celá sága, „o vzduchu, jež je naše moře“, skončí tak, že naše slavné továrny jsou buď vytunelované a zničené, případně přežívají nad krachem, nebo vyrábějí díly pro cizí výrobce. Kde jsou Avia, Aero, Letov jejímž produktům se obvidoval celý svět?
Opravdu bude posledním, co po českém letectvu zbude několik zakonzervovaných Alek vyřazených z úsporných důvodů? We fight to rebuild. Měli napsáno pánové z 310 perutě na svém znaku. Jenže, co se vlastně stalo? Kde je roku 2013 slavný český průmysl, vše co dělalo Československo tak unikátní? Nevím. Někde se v historii zaseklo cosi, co zničilo kreativitu českých lidí a národní hrdost.
Ano, národní hrdost fakt není pobíhat s vlajkou při hokejovém utkání. Je to hrdost něco dokázat, být významní ve světě. Tohle se dnes z Česka vytratilo. Někdy to skoro až vypadá, že jediné, co mnohé zajímá jsou negativní zprávy a politika. Co když, ale tohle není cesta? Neuměli bychom znovu obnovit tu slávu, za níž ti pánové napsaní na londýnském pomníku bojovali? Přeci, Československo před válkou bylo tak úspěšné a moderní, že se na ně i Němci dívali se závistí. Kde je to teď? Kam se vytratila schopnost tvořit? Pojďme ji vrátit!
Tahle země přece není jen levná montovna! Jestřáb se přeci vran nebojí! Anebo ano?
