Vyhynulý druh

Příhoda kluka, co nevěděl, že svět se změnil, a že byl důvěřivý, narazil a zařadil se mezi vyhynulé druhy.

Tak já se jmenuju Fanda Šroubek, dělal jsem nějakej čas na benzince, měl jsem práci venku, čekal jsem, když chtěl někdo načepovat, tak jsem načepoval.  Někdo mi svěřil i prachy, abych mu to šel zaplatit a já to dělal rád. Důvěru jsem přímo budil a že mě tak viděj jako spolehlivýho, toho jsem si považoval. A dobrý, no.

Pro mě bylo zábavný sledovat, jak kdo přijíždí ke stojanům. Je víc způsobů. Fofrem, nebo pomalu, pro někoho je těžký vybrat si stojan, jinej zabrousí hned k prvnímu. Prostě měl jsem zajímavou práci. To jen tak krátce.

Bárta, náš vedoucí, mně jednou řekl, že je nefér, že mám dýška, a on že ne, a abych se s ním radši dělil, než abych měl s ním potíže. A já řekl: "Mějte pochopení, zadarmo to dělat nemůžu.“ Jen čekal na příležitost, aby mi to spočítal. 

A teď o Anděle. Měl jsem stálou klientku, která k nám jezdila skoro ve vraku, nikdy platit sama nešla, byla ráda, že jí to zařídím. Jednou mi řekla broučku. Byla to milá holka, od té doby co mi říkala „broučku“, jsem jí já zase říkal "andílku".  Ale jednou to trochu přehnala. Dala mi tisícovku, a já nevěděl, že je ta bankovka falešná. Natankoval jsem jí za devět set, jak chtěla, to se mi líbilo, že mi dává o stovku víc. Jenže u kasy zas tak důvěřivý nejsou, poznali hned, že je to ze špatný tiskárny, a šéf, ten nepříjemnej Bárta to hned vyhrotil. Řval různý nelaskavý jména. A taky mi řek: "A to je tvá konečná." Ať nedělá vlny, řek jsem zase já, že to zaplatím. A on že, kdo mi to dal. Řekli byste to? Vy byste kamarádku udali? Tak Bárta, že ať vypadnu a že jinde budu mít větší úspěch, než u něj. No vida. Najednou mi přál úspěch, kreten.
Jsou i jiný pumpy. Našel jsem si místo na nejbližší sousední.
A co se stalo, že i tam se objevila Anděla.  Herečka teda skvělá, pravila, jak mě ráda vidí. Beru si od ní klíček k nádrži. „A dneska za kolik,“ ptám se.
„Za devět set. Jako vždy.“
„„Zas falešná?“ Myslel jsem tu tisícovku. "Posledně jsem neměl moc úspěch.“
„Nic nevyčítej. Přátelství neexistuje. Svět už je takovej. “
„Ale my jsme byli přece kamarádi.“
„Kamarádi jsou vyhynulej druh.“ Řekla. 
Takže jsem přikývl, s tím, žádní kamarádi už nejsou na světě. 
„Přečti si zprávy. Poznáš, že nejsou.“
Přečetl jsem pár zpráv, a skutečně. O žádným přátelství tam nic nebylo. Dál už zprávy nečtu.
 

*