S holkama to není jednoduchý

Žádná jistota, co s nimi mám, není napořád.  A to by se mělo tesat do kamene, aby to všichni věděli. Stagnaci ne, to nechci. Ale vývoj jistotě moc jistoty nepřidává.

Modelka Niky nafotila kalendář v objetí rozličných žen. Mladých, starých, tlustých, hubených, cudných, necudných. To díky mojí Markétě, ta modelce ten kalendář vymyslela. Dělala jí asistentku, takovou tu kadeřnici, maskérku, zpovědnici, všechno dohromady. Když se jednou vracely z delší cesty po světě, čekal jsem na Markétu s kyticí na letišti. A koukám jak blázen. Něco bylo jinak. Líbaly se před lidmi.

Zmizel jsem v panice z letiště, jak nejrychleji jsem mohl. Kytici jsem hodil do koše. Každá nejistota způsobuje ochrnutí mysli. Proč jsem utekl? Jsem si uvědomil, že jsme si to měli už dávno vyříkat, jak to je, jak ona to má.
Doma u mne se už neobjevila. Ani nevolala. Čekal jsem dva dny, pak jsem se ohlásil přímo u Niky. Nabídl jsem se jako obchodník s kosmetikou, že nabízím zajímavé a levné zboží, jestli by neměla zájem. Souhlasila, že abych přišel. Přál jsem si, aby Markéta koukala, jaký jsem to frajer, že jsem ji vyhledal a že nezapomínám a že mám snahu. V rukách kufřík s několika malými skleničkami a barevnými vodičkami a zazvonil jsem u Niky.
Na věšáku v předsíni jsem spatřil šátek, který jsem Markétě kdysi věnoval.
"Hezkej.“ Pravím Niky.
"Není můj.“
"Aha? A čí je?“ Přece nebudu dělat, že mě ten šátek nezajímá?
"Mé přítelkyně.“
Nechtěl jsem se přetvařovat. „Asi dobré přítelkyně, ne?“
Nic netajila. „Jo, moje asistentka. Přespává u mne. Nechce se jí za tím jejím. To tak bývá, když se holkám nechce domů, hledají nocleh u kamarádek. Sbalil jsem štětečky na krásu nehtů, parfémy na vůni i soupravu krémů na hladkou pleť a že půjdu. Pravil jsem. „Ten vůl, za kterým se jí nechce, jsem já."
Markéta se objevila hned příští den. Dělal jsem, jako že nic. Vtiskli jsme se do sebe, jako vždy, když se vrátila po delší době. Překvapilo mne, že byla divočejší. Asi ta avantýra s Niky ji tak rozčepýřila, změnila stereotypy. Prý, že záclony nemusí být zatažený. Najednou nevadilo, že se milujeme v plném slunci. Vždycky se styděla, snad i při svíčce a teď ne. Bože? Vyžadovala sladkou snídani.
"... a co džem? Ty nemáš džem? Já v poslední době snídám džem.“
To nikdy nebylo! Takové novinky. A zářila. To taky nebylo. Rozhodl jsem, že budu tedy smířený se změnami, smířený, smířený. Nebudu se na nic ptát, nebudu vyzvídat. V průběhu života většinou nežijeme jen v jednom domě. V průběhu života jako bychom měli i více tváří. Konečně, co by na tom mělo bejt divnýho. U každýho živýho tvora to tak je nakonec. Dejme tomu u hada. Had se převléká po dvou měsících. Některý ženský  i padesátkrát za den. Zdálo se mi to jako zajímavý téma, a tak jsem se rozhodl, že se  o něm pobavíme. „A čím myslíš, že to je, že můžeme bejt každej den jinačí.“
Byla tak uvolněná, nic nezastírala. Klidně odpověděla. „Jsem ráda, když se věci i lidi mění. Nic nestagnuje.“
"Ano, některý věci se změní ze dne na den.“
"Myslíš něco konkrétně? Mezi námi?“
"Třeba v sexu.“
"Myslíš, že v sexu?“
Nevěděl jsem, jak pokračovat. Zamotal jsem se do toho. 
"Hlavně, že to funguje, to je to hlavní.“ Zasmála se. „A že jsme o tom takhle nikdy nemluvili, viď? Pokrok!? Není dobrý stagnovat. Jak stagnuješ, jsi ledovec. Víš to, že v jedný jeskyni se našla soška milenců? Starší doba železná sedm set let nazpátek přnl. Oni nestagnovali, jako dnešní společnost. Vytesal bys ty naší poslední polohu do kamene? Jako ti v tý jeskyni? Ne! A proč? Protože ty taky stagnuješ..."
„Mně se nezdá, tohle tesat do kamene, vždyť neměli ani majzlík?? “
"Jsi fakt ledovec. “
Rychle jsem jí položil prst na rty. „Já to vím, víš? Vím to. Někoho máš. Kdo není ledovec.“
Zmátlo ji to. Zaskočilo ji to. Mlčela.
"Pleteš se, když říkáš, že jsem ledovec . Nejsem ledovec. Já ti Miky Rabušicovou povoluji! Všechno se mění a vím, že nemůžeme stagnovat. I mně se líbí.“ Hleděl jsem bejt statečnej, a upřímnej. „Když si všechno řekneme, nebudeme žárlit.“ Polkl jsem vyschlým hrdlem.
Znechuceně mne odstrčila. „Co to meleš!?“ Překotně se oblékala a hned, že musí někde být.
"Zvykneme si, Markéto.“ Zajíkal jsem se. "Tak počkej!!" Volal jsem do předsíně, kde už bouchly dveře. Odešla. Nezvedala telefon.
S napětím jsem sledoval články ze společnosti, zda se v některém z nich nebude psát o  modelce Niky Rabušicové a jestli tam nebude  zmínka o její orientaci. Bulvární novináři umí vyšťourat všechno, nic ale nevyšťourali. V duchu jsem se uklidňoval tím, že se jednou Markéta vrátí, vždyť neměla důvod nevracet se.
A  po letech skutečně vyšel článek:

Niky Rabušicová se po delší době objevuje na večírku po boku muže, kterého představuje jako svého budoucího manžela. Prozradila, že spolu plánují děti. Že v  dětech je štěstí. Tak  jim přejeme, ať to vyjde...

Odhodil jsem zdrceně noviny. To mne ranilo. Jak to ?? Jak to všechno je?? Rabušicová bude mít děti? A s chlapem? To je nemůže mít s Markétou??