Prezident ne-občan, občan ne-prezident

Říká se, sláva vítězům, čest poraženým. Se „slávou“ vítězného kandidáta se jen těžce smiřuji, ale smiřuji. Jak to bude se „ctí“, která by se měla uznat poraženým, se patrně teprve dozvíme.

Zatím se na tábor voličů poraženého spíš hází špína. S opojením z vítězství se každý vyrovnává po svém, většinou se uplatňuje historická zkušenost, že vítěz má vždycky pravdu. To pak jde ve společnosti ale vždycky všechno hůř.
Volební kampaň skončila a neskončila. Podle toho, že se stále bojuje, spíš trvá. Konec konců, proč zasypávat příkopy? Vždyť brzy zase budou volby, zdůrazňování rozdílů k nim patří. Tak to vidí politik pragmatik. Na rozdíl od běžných občanů, kterým do politikaření nic není a je jim šuma fuk. Pokud je prezident jednou občanem a jednou prezidentem, jde o rozpor, který mu zřejmě na zdraví nepřidá. Pořád se nedovedu vyznat v té schizofrénii. Jde ještě o důvěru i těch, kteří ho nevolili, jak prohlásil při inauguračním projevu? Jestliže má být někým takovým, jako je lékař tišící bolesti společnosti a hledající na ně lék, je to při vědomém rozdvojení osobnosti přetěžký úkol. Sám pro sebe na svůj problém lék asi taky nemá.