Postelová scéna

Velmi krátká povídka o tom,  jak těžké je, někomu něco dát, když vám do vašeho záměru pořád někdo mluví.

Z koupelny se ozývalo šustění sprchy. Leni na posteli, oblečena jen do noční košile, hledala polohu, ve které by Josku přivítala, až koupelnu opustí. Měla by v tu chvíli ležet na dece, nebo pod ní??
Stáhla deku cudně až pod bradu.
Zazvonil telefon.
Na druhé straně kamarádka Jani. Situace nedobrá. Joska v koupelně. Opravdu situace. Mohl by slyšet, jak sí Leni mluví, proto radši jen polohlasem.
„, ... ne...ne-dám. Ne...! Můžeš být klidná. Jak jsem řekla , NEDÁM mu. Jsem rozhodnuta.“
„Nevolal někdo?“ Ptal se.
„Nevolal. Už dlouho mi nikdo nevolal. Ani ty jsi nezavolal. Neozval ses dlouho a já se zlobím.“
„Nedalo se volat.“
„Aspoň zprávu, kdybys dal ...“
„Nemohl jsem.“ Hladil ji na všech citlivých místech, ona stále pod dekou, on stále nad dekou.
„Jinej by zprávu dal.“
„Jsi tak chladná, to nepřežiju.“
„Co ?“
„Nechceš mi dát.“
„Ještě budeš vyčítat...“
„Máš pravdu. S vyčítáním se nikam nedostaneme.“
Opět telefon. A opět Jani. To už Leni nemohla tajit, proč Jani volá.
„Co prej děláme. Chtěla by tě. Vím, že tě vždycky chtěla.  Hodně se o tebe zajímá. Proč asi?“
„A to mě se ptáš?“
„Byl jsi mi s ní nevěrný?“
„Takhle se opravdu nikam nedostaneme.“
Leni zakryla sluchátko, co to jen šlo, vždyť musela odvracet Joskův útok pod dekou. ?„Je snad  špatné, že se nechci o tebe dělit?" Odkryla sluchátko."Neboj, Jani, nedala jsem a nedám mu, protože to by nebylo správné.“ A hned zavěsila. Z posledních sil.  „Jede sem. Za chvíli tu bude. Jseš rád?“
„Jani?? A kdo to je?“
„Samozřejmě, že budeš dělat, že ji neznáš. Ale já vím, že ji znáš a že ti dala. Proč asi tak moc chce vědět, jestli i já ti dám.“
Našel vypínač lampičky, ložnice potemněla. Bylo to rychlé. Avšak za moc to nestálo. Do vrzavého lomozu postele zazvonil opět zvonek, tentokrát však u dveří.
„Leni??!!! Bože? Proč se nechceš přiznat?“ Křičela zoufalá Jani z chodby.
„Proč to je tak strašně důležitý, krucinál?“ Vracela dotaz neméně zoufalá Leni.
„Jsi zrádce! Ne... oba jste zrádci! Oba!“

„Pleteš se! Nejsem zrádce. Jsem naprosto úžasná žena, kterou mají muži ve svých snech. A jsem možná trochu úspěšnější. Jsem pohledná, temperamentní, v práci makám. Miluji život a nenechám si ho zkazit lidmi, kteří na mne žárlí. A taky jsem vtipná a mám bohatou slovní zásobu. To je taky to, proč za mnou přišel. Potřeboval oporu a potřeboval naději, že má cenu žíííít ! Naději potřebuje každej z nás. Tak jsem mu ji dala. “