Jak to chodí, když námořníci slaví, o dvojím výkladu a proč jsou chvíle, kdy se i na oslavě pochybuje.
Kapitán lodi Luc Burt se rád chlubil svými znalostmi vážné hudby a nikdy ho nezaskočil žádný dotaz. Bohužel, málokdy se ho na vážnou hudbu někdo ptal. Míval potřebu upoutat sbírkou svých gramofonových desek. A zase bohužel, často proti vůli posádky. Především nesnášeli záznam sborového výstupu „Zpívejme písně, házejme růže“.
A to byla kapitánova nejoblíbenější árie, takže nad palubou z ampliónu zněla velmi často. Ale nebyl žádný diktátor. Nakonec vždy ustoupil, když byl nesouhlas jeho mužů příliš silný.
V trattorii, kde slavili konec plavby, však už neustoupil. Přinesl si Mozartovo dílko sebou a požádal majitele podniku, aby se postaral o jeho uvedení. Že prý naznačí, kdy přijde ta správná chvíle. Tak to prý bude nejlepší, přikývl hospodský. Věděl, že kapitán při příležitosti ukončení plavby vždy mívá dost důležitý projev a nerad by mu ho narušil nesprávným načasováním.
Jakmile se takto domluvili, Luc Burt povstal, odkašlal si, přehlédl zamlženým zrakem zúčastněné a pronesl slavnostní řeč: „Ať všechno, co nás kdy na moři potká, není horší, než to, co už nás potkalo.“
Pozdvihli sklenice. „Na milenky a ženy!“
„A na všechny naše předchůdce.“ Pokračoval kapitán.
„Na ty zejména, to by je mrzelo, kdybychom na ně zapomněli.“ Vyprsknul neuctivý rejpal od vzdálenějšího konce stolu. „Kapitáne, Čas!! Už to hoďte do sebe, dost řečí!“
Ale kapitán měl jiný názor na slavnostní uvedení přípitku a nekončil. „Námořník má své poslání, své břímě, je to hrdina, který se musí vyrovnávat s nepřízněmi.“
Někteří už měli svoji sklenku prázdnou a požadovali, aby se dolilo. Hospodský by nebyl proti, záleželo mu přirozeně na tržbě, chápal ty nespokojené tváře, jen nechtěl rušit. Pokud šlo tedy o kapitánův projev, nikdo ho výrazně nepodpořil.
Avšak přece jen se nakonec někdo ozval. Dívka sedící u vedlejšího stolu začala euforicky tleskat: „...živijó, glória, glória, bravó!!“
Nepatřila do jejich společnosti. Cizí osůbka a co to? Nikdo nechápal, co ji přivedlo k tak nadnesenému nadšení. Zvláštní a velice osobní důvod měla . Nemohli vědět, že ji její námořník před několika minutami právě sdělil, že odjíždí a že konec, a že nemá čekat. Její adorace nebyla z radosti, spíš výsměch, nesouhlas naplněný ironií. Kdo tohle mohl chápat? Majitel trattorie si to například vysvětlil jako signál, už se tleskalo, už slyšel haló, glória! A to se volá jen v úžasu. A položil zvukovou přenosku na gramofonovou desku, aby to završil. Sálem se rozezněly majestátní tóny.
„… chválen buď navěky náš moudrý pán, tváří se přísně, to on všechno může, na věky námi zůstane milován! Náš kapitán!“
„ Glória! Glória!“ Tak to má být, veselit se a slavit všechny, co překonávají vzdálenosti mezi kontinenty.
Drobné dívce ve stínu sálu však bylo do pláče. Muži! No jistě. Všichni stejní. Najednou tleskají, když nevědí, co jiného i když si myslí něco jiného.
Venku se rozhlížela, jestli tam náhodou není ten její, jestli si svůj rozchod nerozmyslel. Tak moc by si to přála. Naděje umírá poslední.
