Z druhého břehu (Re: Mít či nemít chlapa)

Veleúspěšný článek slečny právničky Zagorové si říká o protiváhu. Ve jménu “vyššího principu” se tedy obětuji a pustím se na tenký led polemiky. Polemiky v rovině pocitů spíše než rozumové argumentace…

Při dumáním nad tím, jak začít, mě napadla vařená nudle. Na tu člověka opravdu utáhnete, zvláště inklinuje-li navíc k fatalismu. Asi nejsem jiný. Tedy mít či nemít chlapa/ženu? Takto položená otázka naznačuje, že člověk je pánem situace a rozhoduje jen dle své vůle. Kdo nahlédl pod pokličku tajemství života, ten musí uvažovat jinak. Život není úkol, který se má udělat. Život není “problém”, který jeho nositel “řeší”. Život není článek, do kterého si člověk napíše, co se mu hodí a líbí…

Autorka zmiňuje přednosti stavu svobodného v možnosti vařit si, co chce, koukat v tv, na co chce, chodit do kina, na co chce, mít stále vzorně uklizeno atd. Když to čtu, jen se ironicky pousměju. To jsou hodnoty? Větší klišé a cynismus jsem dlouho neslyšel. Tím cyničtější, že přichází z úst mladé ženy.

Ptám se sám sebe, v čem tkví bohatství ženství ve smyslu hodnot mateřství, životadárnosti, péče o rodinný krb atd. V míře vrozených dispozicí? Ve vůli? V průsečíku nalezení lásky? V touze po sebezáchově? V nepojmenovatelném tajemství? Ať je odpověď jakákoli, jistě podstata ženství netkví v umlčování vnitřního hlasu volajícího po naplnění. Že autorka “nehledá chlapa”? Hledá! Skrze hledání lásky! Ať tomu dáme jakákoli jména, podstatu neošálíme. Já osobně vidím v autorčině sebevědomém tvrzení o nehledání cosi jako sebebičování a rebelii proti nepřízni osudu. Velikou vládkyní nad našimi životy je paní náhoda. Můžete vypít tisíc “drinků v klubu” a nepohnete se ani o píď dál. Můžete vyřknout tisíc slov a stále nic. A pak přijde vteřina, která vše změní. A nejde o dílo vůle. Jde o dílo náhody.

Předivo lásky je tkáno zčásti z neuchopitelné mystiky a zčásti z konkrétního lidského vkladu.

Slova na podporu mé teze se mi hledají nesnadno. Mám-li se vyjádřit přímo, pak bych přirovnal autorčin názor ke skořápce. Nepíše o niternosti, poukazuje na povrchní jevy. Nejde do konfrontace s hlasem ženství ve svém nitru. Ignoruje tajemno rostoucí v prostoru mimo lidskou vůli. Řadí logicky slovo po slově a přesto se nedostane dále než k sebepotvrzení skrze racionální konstrukci.

Kdo nehledá sebezáchovu, byť by známky hledání byly jakékoli, kdo nehledá lásku, byť na úrovni snění, kdo nehledá pravdu vnitřního hlasu, byť tenoučkého, jako by snad nebyl člověkem. Člověkem normálním.