Vlakem - a rád!

Dvě písmenka a tolik povyku: ČD. České dráhy neustále investují a investují a cestující neustále žbrblají a žbrblají. Něco tomu pořád chybí…

Sám vlakem také jezdívám. V časech studií bývalo najetých kilometrů více, ale i poslední dobou zůstávám v ‚dostatečném spojení‘ (míněno s drážní realitou). Pro obyčejného cestujícího se mnoho nemění – krom jízdného. Stále tatáž kvalita a tentýž ‚komfort‘. Nebudu tu lomit rukama nad nečistotou, to je ohraná písnička. Zpoždění jakbysmet. O to mi neběží. Chtěl bych změnit úhel pohledu a čtenáři stručně vylíčit pár zážitků z vlakových kupíček.

V paměti mi utkvěly dvě slečny, které si ke mně onehdy přisedly. Jeli na internát/kolej a začaly pěkně zostra sdělováním víkendových zkazek. Ten rok jsem si vedl deník, takže můžu posloužit autentickým záznamem. Neděle 18. 1. 1998: ‚Ty vole, víš, jak sem minule chcala do popelnice?‘, ptá se jedna druhé a otázku doprovodí říhnutím.

Z jiného soudku byl opilý spolucestující. Sedím u okna, on v protějším rohu. Upíjí z lahváče a dává do placu svá moudra. V kupé je nás víc, samá klučičí omladina. Dnes již vím, že jsem do něj neměl rejpat. Býval by byl po mě (přesněji nade mě) láhev asi nemrštil. Holt chyby mládí. Naštěstí urostlejší kamarád duchapřítomně zaskočil a další nebezpečí ode mě odvrátil. Víc si nevybavuji – vše jsem to nějak bezděčně vytěsnil.

Velmi prapodivného chlapíka jsem potkal o jedněch letních prázdninách v pozdních hodinách na plzeňském nádraží – vracel jsem se z čundru v Českém ráji. Asi 60 let, starý kufr v ruce a jakýsi flekatý baloňák na sobě. Něco mezi existencí na šikmé ploše a zkrachovalým špionem. Opravdu figurka k pohledání. Údajně Maďar žijící poblíž hranic se Slovenskem. Prý cestoval do Německa. Prý tam pracoval jako elektrikář. Jeli jsme pak spolu v kupé, mluvili jsme anglicky. Daroval mi zavařované višně.

Tuhle se ke mně do kupé nahrnul mladý zahraniční párek. Ona Švédka, on Němec. Bylo pikantní pozorovat jejich tváře, když se za pomalého rozjíždění vlaku dověděli, že jedou opačným směrem. Tomu říkám čítankový příklad frustrující situace.

Nejčerstvější a nejlepší příhodu mám ze své poslední cesty z Plzně do Č. Budějovic. Jen považte: Přijde pozitivně naladěný a profesionální průvodčí. K vaší nově pořízené slevové kartě vám poskytne klíčové info o lepších a jednotných cenách jízdného mezi krajskými městy. Při další obchůzce vlaku vás jakoby mimochodem, tj. velmi taktně upozorní, že závěs přiskřípnutý v okně (aby se větralo – můj malý zlozvyk v parných dnech) se špiní a že je lepší použít pár papírových ručníčků z WC. Pozor – teď to přijde! Po pár vteřinách je přináší a téměř s úsměvem mi je podává. Řeknu vám, byl jsem jako v mrákotách. Div nedodal “…váš služebníček”. Nevím, čemu to přičíst. Nechci si tento příběh nijak poskvrnit.

Lidé jsou lidé a jako může být příjemný průvodčí, tak může být nepříjemný cestující. ČD budují nový koridor a to znamená výluky. Slyšel jsem jednoho pána si pod fousy při přesunu do autobusu drmolit dosti žlučovité výrazy. Byl taktéž mírně brunátný v obličeji – asi vysoký tlak. Jeho údiv mě udivil. Jak to, že právě když on jednou do roka vyrazí na cestu, musí být obětí náhradní autobusové dopravy??? Život je tak krutý!