Úcta k zaměstnavateli?

Úsloví o chlebu, písni a chlebodárci všichni dobře známe. Je v něm kus pravdy. Pějme tedy píseň dokola! Až veselí opadne, můžeme se zamyslet nad tím, co toto úsloví takzvaně neřeší: úctu k zaměstnavateli.

V časech sedláků a čeledínů nebo průmyslové revoluce byste téma úcty zaměstnance k chlebodárci sotva prosadili – žilo se jinak, prostěji. V roce 2008 jsou již zase jiné mravy a zvyky. Nosí se úspěch a pýcha. A ty zpravidla kráčejí ruku v ruce se zaslepením a plným břichem.

Vážíte si svého zaměstnavatele? Je to vůbec nějak relevantní, pokud dostáváte svůj plat a odvádíte svoji práci v řádných zákonných podmínkách? Co si budeme nalhávat, až tak dalece podstatné to není. I když moderní brožury o psychologii zaměstnance takovou kapitolku jistě obsahují.

Já zde samo sebou můžu maximálně hodnotit svoji zkušenost. Nedávno jsem usvědčil sám sebe, jak to se mnou je. Úcta je nulová. Dokonce jsem svou hořkost v jisté slabé chvilce pojmenoval. Chodíte-li pak do práce jako na “úhor beznaděje” nebo do “vytěženého dolu iluzí”, je na čase něco změnit. A tím spíše, že změna je život.

Pracuji v obchodně-výrobní společnosti věhlasného zvuku. O platu na své ‘pozici‘ pomlčím – nechci být terčem škodolibého posměchu. Dále pak: Věřili byste, že výrobní podnik nemá pro své zaměstnance žádné zvýhodnění co do koupě svých výrobků (v tomto případě výrobků denní potřeby)? Věřili byste, že krom tzv. příspěvku na penzijní připojištění (pozor, pouze u jedné finanční instituce!) a příspěvku na oběd (servírovaného v závodní jídelně a dodávaného nejlevnějším – tedy s velikou pravděpodobností nejméně kvalitním – místním dodavatelem) už výčet zaměstnaneckých výhod u renomované značky končí? Je to tak. Vlastně nikoli. Ještě tu máme tzv. odměny dvakrát do roka. Vždy kolem nich panuje příslovečné “bu-bu-bu strašení” – to jako že tentokrát možná už na ně opravdu nebude. Ačkoli na dvoře stojí další nové žihadlo páně chlebodárce.

Jasně, co si více přát, namítne mnohý čtenář. Přesto se musím pídit po onom nepatrném náznaku zájmu o člověka – o zaměstnance. Snad bych to nazval přidanou hodnotou. Zkrátka není, kam (mé) oko dohlédne. A to je ten smutný aspekt. Copak jde nějak dlouhodobě pracovat pro zaměstnavatele, ke kterému nemáte úctu? Ano, jde, ale…

Ale jsou i chytřejší podnikatelé. A třeba i náročnější, schopnější. Jsem tuze rád, že se sám za sebe můžu rozhodovat. A hledat si jinou práci.

O úskalí hledání změny zas někdy příště…