PROČ SE NÁM NEDOSTÁVÁ POCITU ŠTĚSTÍ

PŘÍČINA JE DOSTI DRÁSAVÁ A ZÁROVEŇ Z HLEDISKA CIVILIZAČNÍCH „POKROKŮ" LOGICKÁ  Opět jsem ve svém čtenářském životě narazil na Knihu. Záměrně píšu velké K. Je nekonečně smutné zjištění, kterak citová deprivace ničí naše možnosti prožívání plného života. A na druhé straně je velmi nadějné, že z tohoto začarovaného kruhu může už další generace našeho rodu vystoupit...

Shodou náhod se mi dostala do ruky kniha Koncept kontinua od autorky Jean Liedloff (nakl. DharmaGaia, 2007). Napsala ji už v roce 1975. Jistý John Holt o ní praví toto: Pokud by vůbec mohla kniha zachránit svět, byla by to tato kniha.

Než přejdu k meritu věci – výňatkům z knihy, je nutné blíže vysvětlit pojem kontinua, resp. jeho principu. Kontinuum je zde používáno coby odkaz na evolucí vyvinuté potřeby novorozence a batolete. Tzv. moderní společnost tyto tisíce a tisíce let očekávané (nejniternější) potřeby ve své slepotě nedokáže saturovat. Civilizovaný člověk de facto sešel z cesty. Novorozeně má v sobě dokonale zakódováno, co je pro ně správné. Autorka pro tuto správnost používá pojem kontinuum. Kontinuum je tedy kód, jehož obcházení je člověku osudné. Jeho narušení člověka trvale poznamenává. (Pro rozlišení mého textu od citací z uvedené knihy budu níže používat uvozovky.)

OCHUZENÍ O ZÁKLADNÍ ZÁŽITKY

„Od našeho kontinua jsme byli odtrženi už při porodu. A potom jsme v postýlkách a kočárcích, daleko od proudu života, čekali na správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a dospělosti. A my na ně nemůžeme zapomenout. Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš vývoj rozumový či tělesný. Takto oslabené kontinuum na sebe bere postupem let hodně forem. Velice často se projevuje jako jistý stupeň sebenenávisti nebo pochybností o sobě samém. Míra oslabení je dána tím, kdy a jak byly naše vrozené vlastnosti negativně ovlivňovány.“

ABSENCE POCITU BLAŽENOSTI

„Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí, naší blaženosti. Byli jsme o ni ochuzeni, ale po štěstí či po jeho náhražkách stále toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem.“

„Snad nejrozšířenějším projevem ochuzení o fázi v náručí je neustálý nejasný pocit nespokojenosti Teď a Tady. Cítíme se vykořenění, jako by nám něco chybělo; máme nejasný pocit ztráty, touhy po něčem, co neumíme definovat. Je to něco nebo někdo někde docela blízko. Projevuje se výpověďmi typu: „Byl bych šťastný, kdyby jenom...“ Doplnit můžeme jakoukoli změnu - třeba nový oblek, nové auto, povýšení nebo zvýšení platu, jiné zaměstnání, příležitost odjet, třeba na dovolenou nebo napořád, jinou ženu nebo manžela nebo milující děti...“

„Je to přesně tak daleko, jak daleko byla matka v prvních měsících našeho života, v době, kdy jsme měli být v jejím náručí. Tuto vzdálenost neustále udržujeme. Když tedy dosáhneme jednoho cíle, naplníme jeho místo dalším kdyby.“

PARTNER V ROLI MATKY

„V mnoha případech tuto propast vyplňuje partner. Tak se kolikrát stává svatba dvojitou smlouvou, jejíž druhá klausule by mohla znít: ...a budu ti matkou, pokud ty mi budeš matkou.“

„Během namlouvání mohou partneři otestovat, do jaké míry je třeba uspokojovat vzájemné dětinské potřeby. Člověk, jehož potřeby nebyly v raném dětství ani trochu uspokojeny a který si nese své požadavky celým životem, není schopen činit uspokojivé kompromisy ve vztahu k druhým lidem. Hledání partnera pro něj bude smutné a nekonečné. Strach, že bude znovu podveden, může být tak silný, že ho přinutí utéct vždy, jen co se přiblíží šance partnera si najít. Útěk je výborné řešení: potenciální partner nemusí být podroben testu a dotyčnému nemusí být znovu nesnesitelně připomínáno, že není hoden té bezpodmínečné lásky, kterou potřebuje.“

PARAZITUJÍCÍ REKLAMA

„Na touhách lidí ochuzených o zážitky z fáze v náručí se naučila stavět reklama. Používá sliby, které říkají: Kdybys měl tohle, cítil by ses zase 'správně'.“

„Ať už reklama nabízí cokoli jako tu pravou věc, kterou musíme mít, abychom byli „in“, vždycky to bude to, co chceme mít. Snažíme se sice sami sobě namluvit, že jsme „in“, ale přitom jsme neustále mimo, vykořenění ze „správnosti“ a spokojenosti.“

KDY TO PŘIJDE A PŘIJDE TO VŮBEC?

„Většina z nás si už vůbec nepamatuje, že by se kdy cítila naprosto „správně“ Tady a Teď. Většinou tuto iluzi posouváme do minulosti nebo do budoucnosti. To potom mluvíme o zlatých dnech dětství nebo o starých dobrých časech. Snažíme se uchovat pocit, že „správnost“ není příliš vzdálená. Myslíme si, že nás nevinnost ochránila před krutostí reality. Ale ve skutečnosti byla provázena rozčarováním a zmatkem. To, co nám říkali, a to, co jsme viděli, že se děje, byly naprosto rozdílné věci. A ten pocit, že nám něco chybí, jsme měli i tenkrát. Jen jsme si mysleli, že to jednoho dne přijde - až vyrosteme, až se zařadíme mezi lidi „správného“ věku. Bohužel jsme netušili, že lidé „správného“ věku budou vždycky o trochu starší než my sami. A jednoho dne začneme věřit, že jsou ti lidé „správného“ věku o trošičku mladší než my.“

SOUTĚŽIVOST A HON ZA NOVOTAMI JAKO VÝCHODISKA Z DEPRIVACE

„Další rozšířenou iluzí je představa, že "správnosti" dosáhneme soutěžením a vyhráváním... To samé se dá říci o honu za novotami. Stal se tak nedílnou součástí naší kultury, že naprosto zdeformoval naši přirozenou odolnost vůči změnám. Skoro by se dalo říct, že se změnil v nutkavou potřebu: normální je pro nás pravidelně kupovat nové věci. Bez změny bychom se cítili nesví.“

„Člověk, který vyrůstal v souladu s kontinuem, dostal všechno, co potřebuje, aniž musel hnout prstem. Když dospěje, začíná toužit po uplatnění vlastní schopnosti pracovat. Pokud nám ale chybí tento zážitek pasivního miminka, nalézáme oblibu v mačkání knoflíků, které nám práci usnadní - a ujišťujeme se tím, že pro nás někdo všechno udělá a nic za to neočekává. Samotné zmáčknutí knoflíku se podobá vyslání signálu k matce. Pojí se ale s jistotou, že na uspokojení potřeb zaručeně dojde. Sklon pracovat, tak silný ve zdravém kontinuu, je u nás otupen.“

…a takto bych mohl s výňatky z knihy pokračovat dále. Lépe však bude, pokud si ji přečtete v celistvém kontextu. Obohatí vás o to více. Rád bych ještě pro lepší pochopení dodal, že autorka své závěry opírá o svá dlouhodobá pozorování života jihoamerických Indiánů. Ti jsou totiž ještě výdobytky naší civilizace jen minimálně ovlivněni, a proto jsou stále v proudu odvěkého kontinua.