Morální marast tzv. neomanažerů

Kdo nehledal práci a nebyl s nervy v kýblu, nepochopí. Když se vám bumerang vrací stále bez ‚kořisti‘, je to jako tenis  o zeď. Posíláte životopis za životopisem a sotva se dočkáte odpovědi. Člověk by řekl, že reagovat na nabídku práce by zasloužilo od toho, kdo ji inzeruje, alespoň sebekratší reakci. Chyba lávky, to už se nenosí. Důležití manažeři na takový luxus zanevřeli.

Ona i tentokrát má mince pochopitelně dvě strany. Poslat životopis prostě nestačí. Dveřmi “leze každej”, dobývat se tedy musíte i takříkajíc jinými otvory. Pozor, nenabádám, pouze konstatuji. Jinými slovy je nutno urgovat a dožadovat se přijetí, příp. nějakého stanoviska. Že bude nejspíš negativní, to je celkem nasnadě. Koho si takový moderní manažer z kupy zájemců vybere, toho si taky pěkně zpracuje. Odpad smete ze stolu nebo vymaže z e-mailu a jede se dál. Na etiku a slušnost se tu nehraje. Dokonce si často můžete povšimnout krásného alibi  už v samotných inzerátech. Inzerenti z řad progresivních firem si předem vyhrazují právo nereagovat na zaslané nabídky. Tady nelze než gratulovat. Buďte tedy rádi, narazíte-li na kulturní personální oddělení. Vždyť člověk nečeká zázraky, solidní zacházení kolikrát postačí.

Nemusejí se mít všichni rádi a padat si kolem krku. Jen bych apeloval na základy slušnosti. Manažeři v celé České republice, cožpak jsou neperspektivní zájemci o zaměstnání nějaký póvl? Skutečně vám  přijde 'standardní' neobtěžovat se ku odpovědi? Jste to v první řadě vy, kdo uveřejňuje svoji poptávku. Seberte se, probůh!

Abych jen planě nehořekoval, pro vyváženost přidávám zážitek z druhého tábora. Ani manažeři to nemusejí mít snadné. Před pár lety jsem se staral o cestovní agenturu a penzion. Na místo recepčního se přihlásil poměrně perspektivní mladík. Zatím telefonicky. Domluvili jsme čas setkání. Nepřišel. Neomluvil se. Po pár měsících opět reagoval na inzerát, tentokrát se dostavil. Vroubku z minula si patrně vědom nebyl. Jeho letní úbor - kraťasy a tenisky - jsem přešel mlčením. Posadil jsem ho u sebe v kanceláři, možná jsem i nabídl džusík – nevzpomenu si přesně. Požádal jsem o životopis. Z kapsy vytáhl na čtyřikrát přeložený, okousaný, čtverečkovaný papír A5. O vyžádané strukturované formě nemohla být řeč. Napříč tomu se v něm chlubil fundovaností v PC problematice. Jazykové požadavky mu byly snad úplně ukradené. Nemohl jsem ho nechat odejít bez “zpětné vazby” – zkrátka jsem mu to hezky spočítal, ať se hoch napříště nemýlí. Ve finále se na mě trhnul a ze scény odcházel kvapně s vulgarismy v ústech. Srdíčko mi bušilo a děkoval jsem za vyváznutí s hladkou kůží. Až pak mi šéf povýšeně praví: Václave, zbytečně se vyčerpáváte. Takovýma lidma se vůbec nezabývejte.

Unavení šéfové to holt vidí jinak. Tam je asi jádro pudla.