Pobýval jsem 22 měsíců v Anglii (Surrey). Velká životní zkušenost, hodně práce, hodně legrace, hodně samoty, hodně angličtiny. Žiju z toho do dneška a často se mi vybavují útržky obrazů. Jen na okraj: Angličané nejsou nafrnění, jak se říká. Spíš odměření – ale to jen zpočátku…
Vidím to v barvách. Češka čtyřicátnice – drahně let už naturalizovaná Angličanka – mě vyzvedává jedním ze dvou rodinných BMW na vlakové zastávce, jedeme do jejich domu. Nóbl čtvrť, všude zeleň, vzrostlé stromy, udržované živé ploty, zvláštní rodinná sídla. Na první pohled malý ráj.
Později se ukázalo, že šlo o očistec. Dřeli mě z kůže a nebylo jim to dost. Lepší období pro mě začalo až po 5 měsících. To jsem už částečně pracoval s partou, která se mi měla stát osudovou. Stavební firma rodinného typu. Co zaměstnanec, to unikum.
Začal bych hošanem jménem Billy. Kolem 18 let, elektrikář v učení. Velký sympaťák a bavič. Pusu prakticky nezavřel. Jak sám o sobě říkal – necítím stud. To vám pak například nevadí mít stále pravou ruku v trenkách a žmoulat si genitálie. Když na to přijde, svlečete se, otočíte a na kámoše roztáhnete půlky. S jistotou tvrdím, že takový obrázek se vám v Anglii často nenaskytne. Nemůžu mu to mít za zlé, vlastně to byl zvláštní projev důvěry – ne snad vyžádaný, chraň pánbůh. Později mi uštědřil ještě další lekci, to mi v hospodě za zády přidával do piva vodku. Sťatej jsem byl po chvilce a sotva našel cestu domů. Dům byl ob dva bloky.
Další z těch, kdo se mi nezapomenutelně zapsali do života, je Chris. Tak vitálního člověka neznáte. Aktivní fotbalista i ve svých dobrých čtyřiceti, původní profesí elektrikář – o stavbách věděl dost, aby je mohl řídit. I když základy managementu by mu neuškodily. Rozený pivař, obrovský fanda FC Chelsea. Angličané fotbalem hodně žijou. Kudy chodil, tudy zpíval. A těch fórů, co za den vymyslel. Třeba že byl v bance a úřednice prý pod sukní neměla spodní prádlo. To si připravil vějičku na otázku, jak to poznal. A tu pointa – podotýkám pointa chlapíka ze stavby, mají tam takový surovější druh humoru. Prý měla na botách lupy. Nebudu to rozvádět.
Vodař Nick. Na první pohled obtloustlý starší bručoun. Ve skutečnosti hráč vodního póla na poměrně vysoké úrovni, dovedný řečník, galantní člověk. Nikdo mě nikdy nevylekal tak jako on. Už po setmění sedím u televize v domě (shodou okolností hlídám spřáteleným majitelům dům, jsou na dovolené), kde několikátý týden děláme přístavbu a modernizaci. Dveře na zahradu otevřené. Vážně by se ve mně krve nedořezal, když se ze tmy vyřinulo nelítostné slůvko baf (v aj ‚boo‘). Odpustil jsem mu. Taky pak přišel s povedeným vtipem – ale ten se nedá uveřejnit (jen na zvláštní vyžádání – pro angličtináře).
Paul elektrikář. Klidný, méně mluvný mladík. Tichá voda břehy mele. Vyklubal se z něj jakýsi můj ‚soul brother‘. Kde byste už neviděli pro gradaci slovních hříček další prostor, mohl on pokračovat až do aleluja. Mimo to také šikovný fotbalista. Co jsme se spolu nahráli!
Největší slabost jsem měl pro truhláře Peta. Údajně nejdřív studoval hudbu, pak si udělal řemeslo, aby se měl čím živit. Práce mu šla od ruky. Jelikož moje role byla v natírání všeho, na co ukázali, často jsem ho stíhal se štětcem v ruce. Obložky dveří, okna, lišty, skříně apod. Co dal dohromady, to jsem vzápětí rozebral. Vedli jsme nekonečný spor. Tvrdil, že např. dveře netřeba sundavat (běžné anglické dveře nemají českou obdobu vysouvacích pantů – jsou přišroubované). No a já si vedl svou. Při práci mi z hecu navrhoval neslýchané prasárny. Ve smích propukal při mých anglických “vejžblebtech”. Užili jsme moře legrace. Na jedné novostavbě jsme si dokonce zahráli hokej. Spíchl jsem z latí provizorní hokejky a za puk posloužil odřezek. Ač jsem měl mít teoreticky navrch, rozstřílel mě. Zápas předčasně pro zranění ukončil. Trefil jsem ho “pukem” do holeně.
Pochopitelně nemůžu vzpomenout všechny. Nenechám si však ujít příležitost rozdělit se o poslední příhodu. Při nákupu uzenin jsem se osmělil a v domnění, že žádám o nakrájení salámu na slabá kolečka, říkám pravý opak (úskalí podobných slov thin a thick). Postřehl jsem u prodavačky mírné zaváhání a připisoval ho ani nevím čemu. Když ke mně pro souhlas natáhla ruku se třemi “válečky” salámu, znejistěl jsem a dovtípil se. Ta slůvka se mi vždycky motala. Přece nezačnu panikařit a pokořovat se, pomyslel jsem si a s velkorysým úsměvem poděkoval za příkladně vyplněné přání. Prodavačce jsem četl ve tváři politování.
