Je to krásný příklad kontrastu: Moje babička leží v nemocnici sama na ‚dvojlůžáku‘, z postele vidí hezky na televizi, ovladač má k dispozici. Když nespí nebo si nekrátí chvíli televizí, může si v malé knihovničce půjčit knihu. WC a umyvadlo by sdílela maximálně se třemi dalšími pacientkami, kdyby byl její a vedlejší pokoj plně obsazen. Jenže…
…jenže to by nebyla česká nemocnice, aby tam vládla taková idyla. Máte soukromí, klid, ‚své‘ WC a je to prima. Byl jsem s maminkou babičku navštívit. Tu vstoupila sestra s podivuhodnou nabídečkou – totiž jedním kusem rohlíku ke svačině. Trochu mě to zarazilo. Ale v nemocnicích jsou různé diety atd. (jakkoli se v tomto případě babičky žádná netýkala), takže jsem to vstřebal.
Příjemná sestra u babičky rohlík udala. Nakonec čerstvé pečivo by nikoho nemělo urazit – vždyť by to bylo pošetilé. Takový pacient energie příliš nevydá, tak proč by se měl přecpávat. Tímto směrem jsem vedl své úvahy do chvíle, kdy babička na sestru vznesla zdánlivě nesouvisející dotaz: Sestřičko, dala byste prosím vás na záchod toaletní papír?
V tomto bodě nabylo téma jednoho rohlíku nové logiky a dimenze. K mému překvapení sestra babičce odvětila (bez hnutí brvou), že toaleťák si musí přinést svůj. Malinko se mi zúžil dech. Představil jsem si, jak v nějaké nemocnici (nejen) v roli pacienta spěšně pátrám po WC a po úlevě překvapivě nenásleduje možnost očisty.
Moje smělá teorie ohledně jednoho rohlíku a chybějícího toaleťáku je takováto: Nemocnice nechce pacienty trápit, naopak se jim snaží vyjít vstříc. Jeden kus rohlíku je nástrojem této nové koncepce. Při krátkodobém pobytu si takový pacient třeba ani na toaleťák nemusí vzpomenout.
Mě se to celkem líbí. Dnes se hodně recyklují, renovují a inovují staré věci a myšlenky. Kde byla dříve např. metoda cukru a biče, tam může v mírné nadsázce skvěle alternovat metoda rohlíku a toaleťáku.
Pro jistotu jsem babičce přenechal své papírové kapesníky – to kdyby třeba dostala hlad a nějakým zázrakem si vyprosila nášup dvou rohlíků.
