Sobotní ušlapání a umačkání 19 lidí na Loveparade v Německu mě doslova uzemnilo. Je to absurdní neštěstí. Tím absurdnější, že oběti putovaly za pravým opakem: "zážitkem štěstí".
První obraz, který mi v souvislosti s tímto neštěstím vytanul na mysli, byla pouť do Mekky. Téměř detailně vidím rysy znavených tváří prahnoucích překročit vlastní stín a splnit závazek vůči Aláhovi. I "průvod lásky" je formou poutě, ačkoli jistě ne v náboženském slova smyslu. Právě naopak. O duchovní očistu rozhodně nejde. Leda o reset mozku a naplnění snu o extatické radosti.
Velmi pravděpodobně se takové tragédie stávaly i při náboženských poutích. Jinými slovy nic nového pod sluncem. Dav má sílu živlu. Živel hnaný vírou nebo touhou po citovém vytržení musí být falální. A zpravidla je. Ve své podstatě je člověk z davu podoben můře dorážející na žárovku. Neustane, dokud se - v horším případě - neupeče.
Cesta do Mekky je částečně obětí. Poutníci jdou hnáni poslušností a snad i pokorou. Na Loveparade se lidé sjíždějí z celého světa z nižších pohnutek. Něco je tu však společného: touha po pospolitosti. Čím by byl člověk bez ní?
Osobně bych do "průvodu lásky" manifestovat nešel. Upocená těla cizích lidí a řev antihudby mě přitahuje jako představa zapařené zadnice. Jejich vůli po radosti ale dobře chápu. Loveparade tedy zvoní hrana a pouze lituji, že za těchto nejsmutnějších okolností.
