Znáte to asi ze zaměstnání, školy atd. S někým si sednete, s někým nikoli. S jedněmi utužujete vztahy, s druhými se snažíte vycházet – být k nim alespoň neutrální. Tak by tomu mohlo být. Jenže není. O přikořeňování pracovní atmosféry se po mém soudu ve většině přičiňují ženy mezi sebou – prostě k tomu mají svým založením blíže.
Nepřestává mě fascinovat to pozorovat. Významnou roli tu sehrávají typicky ženské vlastnosti: hašteřivost a nevraživost. Chtít třeba, aby se povznesly nad svá hodnocení o druhých, prakticky nejde. Stačí méně promyšlený vtip jedné na účet druhé a na pořadu dne je div ne sicilská vendeta. Takto započatý nekonečný seriál má pak své reprízy v domácnostech, kde bědování o nesnesitelné spolupracovnici musí poslouchat muž. Nacvičil jsem si souhlasné kývání hlavou a tu a tam přidám nějaké to slůvko zájmu. Nedej bože, abych žádal o smířlivost, nebo oponoval, to bych to schytal. Dospěl jsem k formulaci manifestu tohoto typu ženy: Cítím, tedy vím.
Báječným dalším příkladem by mohlo být pomlouvání. Jazyk je mocný pán a ženy se mluvit nebojí. Vše potřebují ventilovat. Chápu to, chlapi jsou zas soutěživí a ješitní – to říkám pro načertěné čtenářky, abych zachoval jakousi rovnováhu. Holky občas řeknou, co ani neví. A věří tomu. Protože to tak cítí. Taková dívčí nevraživost se může dostat až do stádia, kdy si dvě mezi sebou za zády třetí posílají přes stůl psaníčka s komentáři o ní (co jí, jak to jí, co má na monitoru, jestli nedělá méně než oni atd.) Tam to nekončí. Krásně to může pokračovat hořekováním typu já nestíhám, mám toho dneska (nikoli teď!) hodně, ačkoli zasvěcený ví, že ve velké většině případů surfuje nebo chatuje na netu a vyřizuje si osobní záležitosti. Já to nazývám vytvářením alibi. Párkrát pronesete, že toho máte hodně, a hle – aura trpitelky je na světě. Jinými slovy nádherný haló efekt.
Kritika. I kdyby nárazová, důstojná a konstruktivní. Další úskalí. Některé holky ji prostě nenesou dobře. Vždy jsou tam emoce. A ty musejí ven. Jakkoli by třeba šlo o ryze praktickou radu (tím spíš od ženy), vyhodnotí ji jako útok na svoji důstojnost, ba mnohdy za ohrožení počestnosti. Říkám tomu syndrom světice.
Šlo by se pustit do dalších detailů aspektů hašteřivé a nevraživé nátury. Neučiním tak. Jde mi v tomto kontextu o sebereflexi. Jak by tento článek napsala moje hrdinka o nás mužích? Obrysy takové statě zhruba vidím, míhala by se tam asi slova jako nepozorný, neempatický, hulvát, líný apod. Odstavec o smířlivosti bych pravděpodobně sotva pohledal. A víte co? Příště bych mohl napsat o nás klucích, ať se taky trefím do vlastních řad.
