Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O kolech, koních a saxofonu. Vancouver, prosinec 1997.
21. prosince. Ahoj Ingrid, Franto & domácí zvířata, tak se mi zdá, že můj dopis s titulní stránkou Oregoňanu nedošel. Otiskli mi snímek, jak jsem jel na kole v souvislosti s článkem o dojíždění do práce na kole. Celý rok 97 byl pro nás v „jednom kole“. Luisa a Destiny jsou v týmu „Oregon“. Každý závod a každá cvičná jízda vyžaduje cestu autem. Obě závodily jenom 4 – 5 krát. V listopadu Luisa vyhrála přebor Oregonu v cyklokrosu. V závodu se ukázali také „lanaři“, takže obě holky jsou dnes v národním cyklistickém týmu juniorů USA. Nafasovaly hromadu oblečení, mají osobního trenéra. Součástky na kolo bychom měli dostat za velkoobchodní cenu, plus použité vybavení zdarma. Začnou trénovat od ledna. Musí se dostat do Beavertonu 2x v týdnu a jednou na sobotní jízdu. Cesta z Vancouveru do Beavertonu je náročná na řidiče kvůli husté dopravě, potřeby častých změn jízdních pruhů a nepřehledné a nelogické síti nadjezdů a výjezdů na dálnici. Honza je bude muset vozit. Budou trénovat hlavně na závody na dráze a závodit většinou na dráze. Pro Luisu je dráha dobrou přípravou na silniční cyklistiku, Desiny by mohla být dobrá na dráze.
22. prosince. Část II. o Destiny: pořád hraje na saxofon. Školní soubor vedený panem Nešybou je nejlepší soubor na severozápadě. Jsou tak dobří, že soutěží se středoškolskými soubory místo soubory základních škol. Hrají jako profesionálové. Zvláště dva trumpetisti: ti když hrají sólo, neřekli byste, že jsou to dva deváťáci. Zní jako z rádia. Destiny je asi nejlepší saxofonista, má vynikající sluch. Nemůže ale hrát sólo a občas musí kvíknout naschvál nebo se jí „náhodou“ pokazí saxofon. Jeden ze saxofonistů jménem Jacob, musí být první saxofon.
Viki si koupila koně. Čistokrevnou Peruvian Paso kobylu s rodokmenem delším, než má Ota Habsburský. Ani nechci vědět, kolik stála. Vím ale, kam jdou všechny Vikiny peníze. Luisa a Destiny ji každý den trénují. Když jsem u těch koní: soused Larry jel na koňský trh prodávat Tonyho. Tony má 27 let a už nemůže dost dobře chodit po horách. Larry se ptal Luisy a Destiny, jestli by nejeli na dražbu koně předvádět. Destiny se bála, protože Tony je občas nevrlý, nechce poslouchat. Luisa se nechala zlákat slíbenou 20 USD bankovkou. Před odjezdem Larry povídá: jestli mu Tony nepřinese 150 USD, tak ho neprodá. Dražba je v obrovské stodole, která může ustájit možná 200 koňů. Kupci chodí od stáje ke stáji, obhlížejí koně a ptají se, co a jak. U koně stojí vlastník nebo někdo, kdo koně zná – jako Luisa. V 9 večer začala dražba. Jeden po druhém jsou koně přivedeni do dražebního rynku, s jezdcem, který koně předvádí. Dražebník na pódiu vyvolává: „Here is Tony! He is 27 year old gelding!“ Mele hrozně rychle, protože má 100 koní, 50 sedel, postroje, atd., vše musí prodat za 4 hodiny. Luisa přirajtovala do ringu, udělala otáčky jako v cirkusu. Zacouvala, seskočila, naskočila. Dražebník: „Give me a hundred! - Got a hundred, give me two hundred“. A tak dále, v hledišti se jen zvedaly ruce s čísly zájemců. Tony se nakonec prodal za 675 USD. Larry jenom výskal a na konci dal Luise padesátku. Jenda je doma jako hloupý Honza. Říká, že nemůže sehnat práci. Ale nějak se zvlášť nepokouší!
Já jsem pracoval celý rok, bez dne dovolené nebo svátku. S velkou pravděpodobností budu mít poslední dluh – pozemek – zaplacen koncem června 98. To znamená, že bychom mohli v létě zahájit stavbu. Vše ostatní je při starém, tak jak jste to viděli před několika lety.
Václav
