Americký sen (8)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Novinky z Brna a Československa. Brno, únor 1980.

Ahoj Ingrid, konečně tedy ti píšeme, jak jsme chtěli už dlouho. Máme novinku jednu, že máme dceru Luisu od 3. ledna. Dnes v noci měla měsíc. Děda nám posílá zeleninu z tvé zahrádky, jsme všichni žlutí z karotenu - nejvíc Macín, doktorka jej pořád posílá na krevní obraz. Před týdnem jsme začali krmit mrkví i malou pacholici, aby dostala taky rodinnou barvu. “Mrkev jí jede”, usoudil Václav.

Malá byla fakt malá - 2,75 kg a 41 cm; přibrala jsem 6,5 kg a 3 mi z toho zůstaly. Když jsem si ji ještě v ústavu rozbalila, bylo mi z ní do breku: kostřička potažená kůží. Ale teď je už normální mimino, asi 3,5 kg tlusté. “Nejvíc ducaté má tváře”, říká Václav.

Práce je hodně, ale už jsem celkem zhrabaná a je to zorganizované, takže to jde. Jen Václav slíbil, že bude s Mackem chodit ven, abych se mohla přes den vyspat, ale houby houby. Teď už je to dobrý, ale zpočátku mi to vadilo hodně (on Macek odvykl přes den spát).Je to prostě potvora (někdy, někdy dost často), ten Vašek. Macek jenom někdy, tak vždycky 1-2x za den. Děda ti asi psal, že vám zamrzal vodovod, už ale asi sám rozmrzl, protože už je 2. den pěkné jarní počasí, hned po -20 stupňových mrazech. Skoro apríl, chvilku snížek, mráz někdy, slunko málo a teplo do 4-6 stupňů. Měli jsme 10 q briket plus asi 5 q od loňska, v lednu (5.) nám přivezli 15 q hnědé kostky - vydrží to asi do konce března. Byla jsem u toho, když uhlí skládali a ptala jsem se, kterou mají fůru - prý 3. a poslední – 3 q pak ještě zbyly pro souseda, který je celou dobu, co skládali, skoro na kolenou prosil. Já to tedy říct nemůžu, ale Václav říká, že je ve sklepě tak 10 q. Asi to ale bude těch 12, protože přece jenom se ty kostky sesednou a všelijak pěkně poskládají, né jako brikety. Takže toto. Ale snad už pak bude teplo, děti máme pěkně otužilé, my se budeme na závěr sprchovat studenou vodou, abychom se také otužili. A to už pak bude duben, ještě tam budem, ale vy už přijedete, jak jsi psala; my se na to těšíme, doufáme, že nás přijedeš navštívit, dokud jsi v tom cestování taková zběhlá a neusadíš se v Rapotíně na své usedlosti. A taky až budeme moct porovnat Bohouška s Honzíkem - je to, zdá se nám, takový chlapeček skoro podobný, řekli bychom. Jak jsi v tom šátku na fotce, co jsi mi dala, tak když malému nasadím čepici - čerta, je to ta samá tvář. Už dnes končím a jdu koupat Luisu.

To už je zas další den. Máme novou novinku, Honzík byl v noci nějaký nemocný, měl velkou horečku a usnul asi ve dvě hodiny. Dělali jsme mu zábaly, po třetím měl 39 a to už mohl usnout. Mít nemocné děcko je hrůza. I Vašek byl, myslím, celý pryč. Honzík mě ale v osm hodin probudil, zábalový ručník kolem beder a jinak holý v té zimě a oznámil mi, že: “Ká neni; Ka!” Čímž mínil, že ho nic už netěší a že chce ke mně do postele. Ještě dneska se ho snažím udržet v postýlce, ale vypadá to dobrý, abych to nezakřikla.

Ještě ti musím napsat jednu věc, on je to vlastně takový dotaz; podali jsme žádost o devizový příslib, chtěli bychom na tři týdny asi (99%) v červenci do Norska. Bůhví, jak to dopadne, to se dozvíme do konce března, ale kdyby snad, mohli bychom u tebe nechat starého macka? Malá by byla u našich, kdybys nemohla, tak Honzík také. Nedělej si s tím žádnou starost, jen napiš, co a jak. Václav soudí, že ani není třeba ti psát, že řekneš “Inu, chalupu máme velkó”, ale nevím, zda tě tak dobře zná - že budeš v létě s radostí lítat kolem statků svých a 3 dětí a 1 mužského. Podle sebe soudě, spíše pochybuju, on si Václav neumí představit, co to obnáší. To ho nepomlouvám za zády, on si vždy všechno přečte a potom se pošklebuje mírně. Tak o tom napiš nebo pak už vlastně řekni.

Ještě ti musím napsat po pravdě, že je Honzík hrozně rozmazlený. Rozmazlil ho Vašek když jsem byla pryč. Teď má týden soustředění ze školy a je tady, v Brně. Je to fajn, může vstávat až ve tři čtvrtě na sedm a nebudí nás. Taky je výhoda, že udržuje teplo v posteli, když Luisa jí. Než se jí to nachystá, je tři čtvrtě hodina pryč a teplo zatím vyprchá, člověk pak leze ze zimy a to je na nic. Teď půjdu zase na chvilku míchat. Krmím Luisoura Feminarem; jsem ráda, že už nekojím, člověk je z té tvorby mléka jak pytlem praštěný a to nějak nepasuje k finiši, který se od něho žádá, vlastně to ne, který nasadí. Mám spoustu plánů, ale skoro denně z nich sejde, neboť stihnu běžné práce každodenní a pak se mi už chce jen spááát. Jak ty's to dělala sama ještě se zahradou, je pro mě záhada, musela's něco hodně šidit, napiš kde, ať vím. Tak hrozné to zas není, náladu mám většinou dobrou - kromě ranního probuzení a také kolem oběda.

Psala Blanka, že Milana přeložili na ZDŠ, kde má asi o 1000 méně a tak mají tam prý nějaké svízelné situace (co se peněz týče). Taky měla nemocné obě děti s ušima. Děda naposledy rozmrzal vodovod, co psal. A u našich zas konečně zabili prase Pepu - to si mamka oddychne a o pět let zas omládne - veškeré práce kolem Pepy ležely na jejích bedrech, včetně nošení hnoje asi 50 metrů do takového kopce v kyblíkách, tahání chleba od známých a vaření v 30ti litrovém hrnci na asi 1 metr vysoké plotně. A to je, chuděra, na invalidním důchodu. Proti “domovnímu zvířeti” byla všema deseti, ale chlapi ji přehlasovali. No je už po smrti, měli jsme se taky dobře z něho, z toho prasete teda. Ingrid, to už je všechno, nic nevím, ale je škoda posílat ten papír nepopsaný, tak ho něčím popíšu, až nakrmím hladové krky.

Vidíš, je to výhoda, psát takhle po kouskách. Mezitím přišel Václav a dozvěděl se na chodbě zase jednu novinu: na Francouzské ulici, kde bydlíme, ubila jedna děcko prakrem. Je to hrůza, zajímalo by mě, jestli je to nějaká bezcitná a bezcharakterní potvora, která zapomněla, že jde dát děcko adoptovat (v porodnici, kde nás bylo kvůli epidemii střevní jen 10, byly takové případy 2; děcko matka nikdy neuvidí, ani neví, co se jí narodilo, musí se to tudíž hlásit předem), nebo ženská, které povolily nervy a teď si rve vlasy z hlavy. Tu bych teda ze srdce litovala, chudinu.

Už se mi stalo, že jsem zběhla v 19:30 z domu a v krutém mrazu chvilku pobíhala venku, pak už byla velká zima, tak jsem jezdila šalinou. Jestli má třeba 4 děti po roce - 2 ve dvou místnostech zavřené, k tomu tchyni + babičku a muže v hospodě, tak se jí nejde moc divit. Byla v porodnici jedna cikánka, bylo jí 22 a byla tam se čtvrtým - konečně to byla holčička! Taky bydlí na Francouzské. Ale to byl kliďas - aspoň tak vypadala. Jen chtěla pořád domů - hned jak ji přivezli. Sestra říkala, že ony třeba prosedí svůj pobyt tam na chodbě v županu a jak se jim naskytne příležitost, utečou a děcko tam nechají - přijdou se informovat ony nebo někdo z rodiny (spíš), pak si je sami odnesou. Byla tam jedna, když přivezli děcka, tak se nehlásila a zase jí to její odnesli pryč, neodpovídala na žádné dotazy pacientek ani personálu, až všichni usoudili, že nerozumí, protože se vždy jen tak nějak usmívala. Pak jsem už jela domů a čekala jsem v takové místnosti, kde se zároveň vyřizuje matrika a zrovna tam přišla matrikářka zapisovat s onou osobou. Bylo to pro mě, světa neznalé, zajímavé: byla to slečna (asi 35 let), bylo to její třetí dítě; o druhém nevěděla, kdy se narodilo a jak se jmenuje, nebo to nechtěla říct a tady na toto jméno taky nevěděla, mlčela jako zařezaná. Matrikářka pak říkala, že toto je u nich normální věc, jsou svobodní, žijí si s přídavků pěkně nevím kolikatičlenná rodina, často tři generace pohromadě a je to. Všecko tady řve Ingrid, tak ahoj. Máš tu kytku (kiko), taky k MDŽ, abychom se revanžovali.

25. února - to už je nehorázné datum; tenkrát mi na poště vrátili psaní, že adresa musí být vpravo. Už nám přišel deník, tak už to posílám. Je krásně, jenom noční mrazíky a pak slunko, slunko, slunko. Pacholička už nám olysala a znovu podrůstá, taky je z ní macek tlustý - syslí tváře. Václav říkal, že sysel je vodní zvíře, nakonec mě zviklal! Tak ahoj. Dnes jdu prvně do autoškoly, po tvém muži jsem přečetla asi 10 slov - celkem. Macek taky.

26. února. Byla jsem v pondělí v té autoškole; máme tam srandovního zakomplexovaného a trapného učitele s ženskou prdýlkou, někdo se tam čemusi zasmál, nikdo si ani nepovšiml celkem, on za pět minut udělal přestávku, kdy odešel s cigaretkou na chodbu vystlanou špačky a promyslel si řeč, pak se zas asi deset minut učilo, pak se odmlčel a řekl, jestli je tady někomu něco k smíchu - čuměli jsme, nebo jsme už zapomněli, ti kdo si všimli teda - tak já nedělám okolky, vykážu každého na chodbu, mám teplotu 38,5 a mám ležet v posteli, příště ale uvidíte, že si kolem sebe dovedu zjednat prostor. Pak pokračoval ve výkladu funkce dieselového motoru, používal hodně cizí slova, ale hned vzápětí je říkal česky, abychom porozuměli i my. Opřel se jednu chvíli rukama o stupínek, vidět byly dlaně, prsty stočené dovnitř - vlastně za hranu stolu, odmlčel se a řekl - detergent. Co je detergent, páni lyrici. …. Ticho. - Nu, páni lyrici. - Hodně míchal do výkladu příhody (“veselé”) se svým MB100, které nenápadně propagoval. Hodiny vyučovací nám trvají 20 minut, pak si ten pán chodí zakouřit do “kuřárny”, tak zní nápis, normálně je to chodba před učebnou se dvěma popelníky nastojato a podlahou plnou smradlavých špačků.

V samotné učebně jsem si ušpinila bílý svetr o lavici, na stupínku stojí tabulka mezi prázdnými láhvemi od mléka, piva a sodovek; ten pán je musel s velikým cinkáním, které všechny probudilo, odsunout, než nám mohl napsat na tabuli druhy mazacích olejů. Svůj doporučený a vyzkoušený dal do rámečku. Motor, který nám ukazoval “v chodu”, nefungoval, rozvodová skříň, kterou nám ukázal, se prý už ale dlouho nemontuje a nevyrábí.

Když se mělo končit, řekl pán (soudruh učitel tedy), abychom to nepodcenili a učili se, učili se, on nerad dává ve sborovně ty složenky na další hodiny (musejí se tedy přikoupit). Tak.

Ingrid, je tady krásné počasí, kytičky už rostou, fialky, sněženky, bledule, máti psala, že má 1. narcis. Asi ve skleníku. Jiné kytky nemám - modré jsou v noci, bílé, malinké. A trávu a pupeny. Mrazíky jsou v noci, ráno zima a pak teplo a dokola.

Václav je dnes, zítra a pozítří v Praze, taky bych někam už jela, asi pojedu příští týden s malým k našim, aby se i Honzík vyběhal po dvoře a na zahradě. Pořád hrká autama po kuchyni, “auto, auto trmm, trmm”; nemůžu se na to někdy už ani dívat, pustím, co mám v ruce a jdeme ven. Až bude jako, bude fajn, malá už taky může jíst tou onou, bude slunko a teplo víc, takže se vyplatí jít někam na písek. Promiň, ale teď je to leda na posrání. Náladu mám pořád dobrou, ale už horší. Musím prostě “někam”, k našim na tři dny. Autoškola mě neuspokojila, za 1150 Kčs. U našich mi brácha půjčí auto, on je ještě mladý, tak si případně na nové ještě vydělá. Taky plete na procházkách a večer svetr z vlny Valaška, jsou tam černá vlákna a občas, zkoušela jsem je odstranit, ale nešlo to, nakonec se mi to už trocha líbí. Ingrid ahoj, jdu koupat. Chtěla jsem hned natřít stěny, zažloutlo to šedým latexem, ale Vašek byl proti.

Viki