Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Plné ruce dětí. Vancouver, 27. května 1994.
Ahoj Ingrid, dnes je 27. května a konečně píšu dopisy, které dlužím asi rok. Zase pracuju na jiném místě, jestli ještě, tentokrát zase u svateb. Ale vypadá to, že se budu muset živit sama. Václav už mně vymyslil jméno, hledám si laciné místo na pronajmutí.
Ingrid, nemůžu najít háčky a čárky v programu, musím se naučit rychle psát, tak to cvičím. Musím se zeptat děcek, už jsem chtěla včera, ale nějak jsem zapomněla. Byli tady Vráťa s Milenkou, Milence se naše stavební místo asi příliš nelíbilo, no bydlíte v lese, říkala. Mně se líbí velice. Používám to v podstatě jen na rekreaci, nikdo tam aspoň nepřijde s cigaretou. Teď jsou tam kapradiny veliké, sahají mně až po ramena. Některé stromy jsou nemocné a budeme je muset srazit. Naštěstí jsou to jen malé stromy, asi tři neduživé jedle. Je tam dosti cedrů, pěkných a velikých. Jsou to moje nejoblíbenější stromy. Mají červenou kůru a aromatické jehličí.
Ingrid, doufám, že budeš moct přijet. Velice ráda bych vás viděla. Napiš, jak se teď živíš. Prodáváš? Jak to jde? Myslíš, že bych mohla prodávat tvoje věci tady? Jana zde prodává klobouky, koupili novojičínský Tonak. Psala, že se klobouky prodávají dobře. Napiš.
Se stavbou jsme ještě nezačali. Celkem máme plné ruce práce s dětma, se školou, s úkoly. Destiny hraje na saxofon, poslední dobou nechce nám nic zahrát doma. Vždycky nám její hraní zvedne náladu. Myslím, že děcka jsou dobrá, ale zdálo se mi, že se Milence zdála nezvedená, alespoň se mi dobromyslně snažila dát dobré rady ohledně výchovy. Mám tušení, že Milenka je povoláním učitelka, rodiště CS, ale to první nevím jistě. Měla jsem radost, že děti zase slyší češtinu. Nepotkala jsem zde žádné Čechy. Ingrid, napiš brzy, jestli bych tady mohla prodávat tvoje věci. Budu mít studio a malou galerii. Všechno se teď zde velice mění, snažím se najít místo, odkud bych se už nemusela hýbat. Všude se staví, za půl roku to bude k nepoznání. Na jednom místě se obchody zavírají, jinde rostou jako houby víš po čem. V tom chaosu bych ráda našla místo s trochou šmrncu a možná historie? Hledám měsíc. Napiš, jak ty trávíš svoje dny.
Bohoušek poslal hezký dopis, je fajn nějaký dostat. Od 1. července se možná přestěhujeme, zase, asi o dvě ulice odsud. Budu vědět najisto příští týden. Luisa je smutná, že nemá ve škole kreslení ani jinou výtvarnou výchovu. To studio a galerie se jí bude taky líbit. Ingrid, piš a já už půjdu po nějaké práci. Václav pořád jezdí do práce na kole, má to dost daleko a je hubený jako chrt. Každý den překračuje mohutnou a stříbrnou Columbii, a to dvakrát. Přijeď se podívat. Jsou tady poslední prázdná místa na zemi a rychle se zaplňují. Hlavně odpověz na můj dopis. Pozdravuj všechny doma. Piš!
Tvoje Viki.
P.S. Aby ti to sedělo líp, přidávám pár úhledných řádek psaných vlastní rukou; jo jsem to pořád já, z terária na mě kouká korálkovýma očima krysa Čekrs. Na židli spí kocour Macek, tento je bílý, šedivý z Massachusetts měl našeho stěhování dost a našel si jiné bydliště hned druhý den po nastěhování sem. Máš nějakou fotku? Pošli, please.
