Americký sen (69)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Transamerikána. Beaverton, 18. srpen 1991.

Ahoj Ingrid,  přeju všechno nejlepší k narozeninám – dej o sobě vědět aspoň lístkem. Jsem v Oregonu měsíc a dva dny bez Václava – pracuje v Massachusetts, posílám mu noviny a on si hledá práci zde, já také si hledám práci zde. Je mi bez Vaška celkem zle, docela jsme se sžili (oklepali si rožky), děckám chybí velice taky. Posílám tři fotky – stěhování bylo náročné na svaly.

Václav musel odletět 16. července, byt jsem měla od 25. července (stanovali jsme ve Washingtonu). S nejtěžšími kusy nám pomohl Václavův kamarád z Portlandu. V jeho sklepě stále ještě jsou lodě a dva těžké kusy – pracovní stůl a myčka nádobí. Václav bydlí na Clark Street, Winchester. Nemyslím, že měl čas ti napsat. V Oregonu bydlíme na Mueler Dr. v Beavertonu. Bydlíme ve druhém poschodí. Na balkón jsme si dali kytky, ale zahradu to nahradí jenom trošku (na Exeter už jsem za těch osm let měla divoké lilie sem a tam, lilie zahradní tam a sem, begónie, jiřiny, petrklíče, bledule – pořád něco). Bydlení je lepší – v létě chladno uvnitř a v zimě zde bude počítám tepleji. Což na Exeter bylo naopak – v horku vedro uvnitř, v zimě mráz uvnitř. Platíme zde 750 USD za měsíc, což je hodně na Oregon (v Massachusetts jsme platili 850 USD za dvě ložničky, zde jsou tři menší, kde jsou poskládaná děcka – já spím s Destiny).

Špatně si zvykám na nové okolí – nejsou zde žádné staré domy. Město Portland je celkem pěkné, centrum je velmi pěkné. Zdá se mi, že se tam žije klidněji než kdekoli ve městě větším, kde jsem byla – v Americe myslím. Myslím, že jsem ti psala, že kocour Dusty sem s námi dojel. Mnohokrát jsme si mysleli, že už nás a kočovného života má dost. On ale zase vždy přišel. Ráno jsme ho našli ospalého za matracema na přívěsu, spal tam na koberci s vůní domova.

Za deset dnů jsme dojeli do Portlandu, vyložili jsme věci u Terryho a jeli s kocourkem stanovat do Washingtonu (hledali jsme byt či dům – měli jsme na to čtyři dny – než Václav odjede – mně by nikdo nic nenajal samotné). Kocour teprve po vyložení známých věcí začal být nešťastný a přestal všemu rozumět, bydlení ve stanu se mu moc nelíbilo, všecko co znal, bylo pryč. Dva dny nepřišel „domů“ a po dlouhém volání a prošení ho Luisa našla, zanedbaného kožucha, asi ani nejedl, to bylo vidět. Po této krizi chodil k nám spát do stanu, byl tam vždy stočený do klubíčka. Zase se začal olizovat a česat.

Děcka se rozveselila trochu teprve dneska, já eště ne. Škola začíná 3. září, v úterý. Bude je rozvážet autobus. Jsem ráda, že já nemusím autem – je to daleko, auta jen fičí okolo. Honzík dneska napsal dopisy kamarádům do Massachusetts a udělal si rozvrh hodin. Má rád pořádek, změny ho narušují velice. Včera brečel, že zde Václav není „I need to talk with him, you know.“ Z okna vidím do lesa, není zde vedro jako v Massachusetts.

K Honzíkovi: Známka, že si zvyká a Luisa taky píše a Destiny je pořád ještě venku s novou kamarádkou. Byli jsme u moře zde 1x, ale na špatném místě. Z Portlandu je to asi 60 mílí. Cesta je mezi poli a lesy. Tři hory byly holé, s pařezy vysokými. Zrovna jako jehelníček. Což mi připomnělo, že musím našít ještě kalhoty do školy pro Hanu.

Prozatím se nám daří celkem dobře, tak tak. Václav hodně investuje do zlepšováků, budu muset zase do práce. Snad nějaký zlepšovák vyjde. Ráda bych měla malou farmu někde v klidu. Doufám, že pak přijedeš. To už budu stará bába. Budeš chvíli malovat a já fotit (?). Jenom trochu klidu, pro oči. A nic co se jenom musí udělat a sežere to skoro celý život. Čao, čao, čao!!! To mi bude asi 55 let, zlatý věk.

Viki