Americký sen (57)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. 95 stupňů Fahrenheita a obtížné focení lidí od kompjůtrů. Arlington, červenec 1987.

15. července. Telefonovala jsem v sobotu Blance, tak vím, že dneska přijedete a píšu, doufám, že jste v pořádku všichni doma, odepiš. Je vedro, dusno a utírám si mocně kapky z brady, aby nepadaly na dopis, košili mám přilepenou na všech místech a mírný průvan, co se snažím vytvořit, sotva pohne záclonami. Je 95 stupňů Fahrenheita.

Drby: povídám Vráťovi do telefónu: viděla jsem tě sice jen jednou, ale ty bys se mi k té Ingrid pěkně hodil (Vráťa: ticho a -blebleble). Pak tady psala dva dny Vráťova poradkyně ve věcech běžného života Milada (Milena?), tak jsem se dozvěděla, že jste spolu kdysi chodili. Chtěli vidět tvoji fotku, tak jsem jí ukázala, měla jsem při ruce tu z maturity. Vráťu mají Indiáni prý moc rádi, dělají mu pravé kanadské (cha) žertíky; prý se schovají a jeden na něho vyskočí zpoza rohu s kudlou a pak všichni vylezou a chechtají se a „Tóny, jů wós skéérd!“ Vráťa říkal, že jeho dva nejlepší kamarádi jsou Indiáni. Z koncertu Waldy Matušky zde: když už má můj syn napsáno v knize osudu, že musí mít rudého bratra, tak ať je to radši Indián! Konec Drbů.

U nás doma je všecko stejné, přibylo komfortu tento měsíc – televize (nechechtej se) a gauč měkký rohový na můj málo oplácaný zadek. Hned jsem spokojenější. Taky přibylo pár obrázků bídně zarámovaných a jedna tapisérie vlastnoručně vyrobená 1x1 metrů z hedvábí režné barvy + hnědá a lila barva. To je všechno. Vlastně Destiny má konvičku asi hodinu a s tou chodí a zalévá a namáčí mi všecko za mými zády. Já pořád fotím svatby, až Destiny půjde do školy, začnu něco pořádného snad (jo!) dělat.

Možná pojedeme za Vráťou tento rok, ale auto máme moc malé, tak nevím, jak bysme to udělali, je to asi tři dny cesty. Václav plánuje toto léto něco dělat se dřevem, přinesl pěknou knížku Handcrafted doors and windows. Chtěl to dělat s Milanem, oba nás mrzí, že se sem nedostal. Snad teda příští rok.

Obě holky mě štvou, pořád musím od psaní odbíhat. Honzík je v Chung Moo Quan, to je škola sebeobrany, cosi smíchaného z karate, juda, jiu-jitsu atd. No jo, je to tělocvik aspoň. Ingrid, nervy mám vyteklé, holky jsou jak komáři, mami, mami, mami a Luisa zrovna brečí v pokojíku. Měj se fajn a napiš, jestli domov přežil tvoji nepřítomnost a co je nového.

Ahoj, pozdravuj Bohouše a děcka, Viki.

...

Luisa chodí a kope do všeho. Destiny zpívá a žaluje. Já musím za chvíli do práce, takže už nemůžu nic napsát. Vždycky když máme trochu peněz, Viki je hned utratí.

Václav

21. července. Děkujeme za dopis ze 7.7., přišel dneska. Myslela jsem, že už do Ulánu nepojedeš. Zdá se mi, že docela vesele píšeš o myších dírkách a plísních kolkolem v rapotínském obydlí. Mně tyhle radosti s neustálým kočováním už lezou silně krkem. Chtělo by se mi zalézt a konečně začít dělat nějakou pořádnou práci s filmama, co tu se kupí už seřazené a očíslované a popsané. Sedmého srpna pojedeme do Kanady za Vráťou, bude to asi fajn (asi: zvýšené nepohodlí v campech a v autě po šest dní). Pojedeme Escortem a když si představíš krabičku zauzených sardinek na kolečkách s lodí navrchu, tak to my jedem. Moje veliká touha je, aby děcka cestou moc neřvala, nezavařil se přetížený motor a komáři v campech moc neštípali a nikdo neonemocněl. Na Vráťu se těším, ráda bych s ním letěla na Hudson Bay fotit Indiány a jeho při práci a zábavě – taková jakási reportáž ze života, v koutku duše si troufám, že pro National Geographic Magazine.

Svatby fotím, dobře mě platí a jsou to nejférovější zaměstnavatelé, jaké jsem kdy měla, zde i v ČSR. Ale je to dřina a jinak dále to k ničemu nepřispívá – není času na portréty a lidé jsou z 80% hodně netrpěliví, neboť se chtějí bavit. Z jedné svatby se mi líbí asi tak dva snímky v průměru, jako co mají i smysl nějaký širší snad a jsou dobře provedené. Nejhůře se fotí lidi od compjůtrů, jsou „vzdělaní“ jacísi a stydliví a nosí tlusté brýle ze 70%, to pak jsou problémy s reflexy, protože se na skoro vše používá blesk. Když nesportují, to pak když se jim podá ruka, jaky by člověk zabořil ruku vlastní do rosolu prohřátého na teplotu těla (sobota v Copley Plaza – až mě zamrazilo v zádech nad tím pocitem blbým – štěstí, že Václav pádluje a jezdí na kole a natahuje ty pružiny – chlapská ručka – vatovka – je mi odpudivá).

Všecky ty trampoty se zatopenou kuchyní čerstvě vloni mi připomíná koloběh života, dyť to tak je, v podstatě na zatopené kuchyni a myších ani nezáleží, však to zase uděláš do pěkna, na mě už z takových milých příhod padá beznaděj místy. Píšeš, jak ti neschla koupelna kvůli dešti, tady pořádně nepršelo celý měsíc, včera začal déšť, pršelo asi dvě minuty lehce a zase je pěkně vedro a dusno, mám nasazené slunečnice, už je ta největší 2,5 metru veliká, jak slaměnky a afrikány a modré šišky jakési, tak stříkám bohatě, je to teď jediná plně živá vegetace na naší zahradě.

Blanka psala skoro zoufalý dopis o manželství s Milanem – neříkej jí to – je asi zakomplexovaná a necítí se dobře – z toho pak zřejmě plynou všechny další stesky – byt, děcka, nepořádek, atd. Mezi slovy (mezi řádky) si mírně posteskla na nedostatek zájmu o sex, nemožnost si povykládat a nedostatek upřímné lásky, takže Milana má ráda, jenom je někde zádrhel. Vem ji někdy někde do báru s sebou, ať má i jiné zážitky a může na cosi milého myslet a odreaguje se trochu. Já kdybysem ale chtěla všechno přesně, tak s tím svým soužitím mám stejné problémy asi a občas jsem vzteklá jak samica, ale mně to dlouho nevydrží naštěstí, někde se odreaguju a poveselím u kamarádky a hodím ty starosti za hlavu a popiju něco vínka a někde si večer sama zajedu posedět k jezeru, k řece a prohlížím si věci stálé a představuju si je za Indiánů, bez domů kolem a silnic, to mě teda furt pryč nejvíce rozveselí a maličkost jako nákup kánoe č. 2 za 1000 USD tajně provedený je mi putna pro několik týdnů. Má to tu výhodu, že se neshazuju nadáváním a Václav nemá zafixovanou moji tvář zkřivenou zlostí, tak ať se také zdržuje, když si koupím obleček slušivý či nové kolo. No opravdu se zdržuju, ale v hloubi je to z nouze ctnost, já bych, když bych přesně všecko chtěla, chtěla dům v přírodě, zahradu vlastní, psa a kočku a laboratoř se studiem a pracovnu. Takhle to vypadá stále na vzdušné zámky, ale zničit si zbytek mládí pláčem či zlostí nehodlám, „malou“ kánoi č. 2 budu často používat sama zde na Mystic River a Mystic Lakes po večerech na relaxování, místo sezení u řeky budu pádlovat a fotit budu dále i pro sebe a filmy nadále jen vyvolávat, číslovat, popisovat a skladovat, peníze vydělávat na svatbách. S „velkou“ kánoí č. 1 budeme jezdit na veselé rodinné výlety 1x za měsíc a jestliže onemocníme, vesele se zadlužíme. Nebaví mě být „ten starostlivý“, jako se mi jeví **, máme tedy klidné, spokojené, vyrovnané manželství, samý smích a láska (to je, co?) až na občasné vzbouření z té či druhé strany. Možná, kdyby Blanka začala s jógou či jiným překvapením jedno jakým, či by myslela na „já“ a ne „my“ a hleděla si sebe dočista sobecky a hledala si potěšení, ke kterému není třeba Milana, ba naopak v něm on překáží, tak by to pomohlo, co myslíš ty? Pak se na sebe budou oba dva třeba i vzájemně těšit.

Ingrid, jak začalo to špatné písmo, to píšu u Spy Pond, děcka plavou, já ne, protože se mi nechce sedět v mokrých plavkách hodinu kvůli krátkému zaplavání si. Destiny totiž pořád kdesi utíká a z vody vyřvává vždycky, až se lidi lekají, pak já běžím, Destiny běží (pryč), já rychleji, Destiny rychleji – až obvykle Destiny spadne a brečí.

Jezero je skoro klidné, malé vlnky jenom různě odrážejí světlo do modřejšího a šedšího odstínu, plavou tam kačeny, jenom pár pro okrasu, bez většího zaneřádění břehů a vody a je chladno, košile se mi už nelepí na záda, je šest večer a v tuto dobu zřejmě zaléváš zahradu a všecky ty keříky, jak tě pamatuju, v kytičkové halence a bílých gatích, vzduch voní a mraky nad kopcama a břízkama jsou pěkně barevné a v aleji pod nima kolem prašné cesty pravděpodobně dozrály třešně, v domě na levé straně nádraží směrem od kopce štěká ten velký pes, jestli nepošel ze samého štěkání na ty všecky vlaky a cestující a průřez hřbitovem se za ty roky určitě hodně změnil (a Vráťa nám bude krájet uherák v Kanadě), a ty budeš v září v Ulánu a Blanka se snad chytí „života“, jak pláče nad „životem s Milanem“, kolik věcí je pěkných na uklidnění a sex jde provádět i bez něho, když na to přijde, i všelijak, když na to přijde, ale myslím si, že M. štve „věčně nafučená“ a ustarostněná tvář, to moc k lásce nevybízí a M. je romantik, V. je taky romantik, I. je taky romantik (cha), V. je taky romantik (cha), tak máme pěknou rodinu a můžem být na ni pěkně pyšní.

Destiny zase utekla, tentokrát opačně, z parku k jezeru, ještě píšu, ještě ji doběhnu – už letím . Teď se budu houpat na veliké houpačce, jednoduché, s řetězy asi 4 metry, takže to má vůli na houpání veliké, s výhledem na vodu a ostrov uprostřed, třeba bych mohla radši dělat nějakou zanedbanou práci doma, to by ten život ale rychle utekl a zapomněla bych se večer usmívat. Hodně štěstí, pozdravuj, dodej trochu sebevědomí Blance, ať je více „rozpustilá“, i když se jí ani nechce (v našem věku, že??!).

Opatruj se, LOVE, Viki.