Americký sen (55)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Ideály v pr.... Arlington, 20. srpen 1986.

Ahoj Blanko, Milane, ahoj Bohouši a děcka kolik jich je.  Milane, žádné tajnosti si s Ingrid nepíšeme, takže, poněvadž ty s Blankou patříte mezi nepsavce jako můj brácha (ani jednou nepsal), aspoň se tímto způsobem o sobě navzájem něco dozvíme. Posílala jsem tlustý dopis s fotkama, dostali jste to? Dopisy od Ingrid nám asi přišly, pokud jste je poslali v jedné obálce všechny. Teď nám přišly dopisy 5 a 6 a tvůj, Milane, o zařizování koupelny. Doufám, že máte s Blankou taky nějaké radosti mezi všedními dny, nikdy o nich ale nepíšete. Tady ta střední léta jsou plná starostí a ideály v čudu (chtěla jsem napsat někde jinde), doufám, že po čtyřicítce bude tomu konec a může se trochu žít. Myslím tím klid a občas pohodu a sem tam si zlézt nějakou horu a nerušeně se na něco zadívat, hodně číst.

Začala jsem před půl rokem číst anglicky a líbí se mi to víc, než české knížky (překlady) co jsem četla. Taky focení, no ale to je vlastně práce. Chci dělat portréty, ještě nemám dostatečné vybavení. Byli jsme na čtyři dny v New Hampshiru u jezera se stanem a s kánoí, stan byl hned na břehu a líbilo by se mi mít dům s tímto výhledem a klidem (což, byl to camping, často se tam sekala tráva sekačkou). Loď je sranda, Václav se mockrát převrátil, pošlu vám fotku, až bude. Tam v New Hampshire jsme projížděli částmi, kde opravdu lišky dávají dobrou noc a byly tam domky i chajdy tak stranou, že mě napadlo při mé povaze, co dělají, když jim náhodou dojde sůl. Některé domy byly výstavné a hodně takových jen na holé přežití, všude téměř hustá tráva jemná přerůstala rezivé kusy zemědělského náčiní a půda písečno-kamenitá, kameny bílé, prosvítaly na holých místech a tráva  a hned za keříky, tvořící plst, poloshnilá stará stodola s chybějící pravou stěnou byla, prkna té stěny malebně sesutá do vějíře. Měla jsem s sebou kameru i film, ale cesta byla dlouhá pro děcka a tak to mám jenom v hlavě. Tyhle věci jsou všude i v Bostonu, teď jsem je teda viděla „v přírodě“. Stejně jako když se jelo z Lužánek do Židenic, kde se teď vše prý bourá, myslím Brno. V campu jsme měli přívod vody u nosu, přímo na stromě, taktéž elektrickou zásuvku. Ta divočina. Příště snad budeme sjíždět řeku. Václav už byl s Honzíkem a s Luisou, jeli čtyři hodiny. Honzík pádluje vpředu, Václav vzadu. Viděli prý ve vodě želvy a zmokli.

My zůstáváme další rok na stejné adrese, mám radost, protože stěhování mě už nebaví. Nejradši bych se přestěhovala už do „našeho“ domu někde a začala opravdovou práci i s laboratoří, úplně na vlastní noze. Teď, tento rok celý, vlastně pracuju pro Bachrach Studios, ty svatby. Doma teď pořád přestavuju těch pár kusů nábytku, ale je to mrhání energií, chce to něco dokoupit. Hlavně skříně na všelijaké papíry důležité a knihovnu a židle. Už se blíží zima a průvan.

Ingrid, jsem ráda adrese Vráti Tolara, úplně se nám ztratil. Viděla jsem ho jednou v Rakousku, byl mi příjemný. Děckám taky, přinesl velkou čokoládu. Byla tady na šest dnů Zojka z Kanady, všecko mi to tady zkritizovala, včetně mě (mé vizáže a rychlých pohybů, kterými se snažím zkrátit nepříjemné povinnosti a všecko stihnout, taky). Tak jsem tady zůstala pořádně zdrblá po její návštěvě a ještě pořád nejsem ve svých kolejích. Myslím, že už nechci s nimi bydlet, i když ona má z 1/3 pravdu. Byt je nezařízený a já jsem znavená – zčásti, protože jsou prázdniny. Od září vypadne Honzík a Luisa na šest hodin denně, pořád ještě nevím, jestli nepůjdu do práce. Chtěla bych už ten dům, podmínku jistoty jakési zde. Mysleli jsme si, že bysme stavěli se Zojkou a Vláďou, a tak teď nevím.

Ingrid, asi raději pij než kuř. Sice budeš mít červený nos, ale to tolik nevadí. Pěkně o tom všem píšeš, překlepávám si to pomalu na stroji. Možná by to bylo na knížku či reportáž? Napiš, jestli chceš, myslím to vážně. Ahoj všichni, ať je nám život lehký.

Viki