Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O životě vezdejším, homosexualitě a něco Seiferta. Boston, leden 1986.
14. leden. Ahoj Ingrid, doufám, že Tě dopis ještě zastihne doma. Dnes jsem byla na interview, začnu dělat od března. Babička už tady bude měsíc, myslela jsem, že půjdu do práce, co je tady, ale bylo mi to líto, strávit celé dny v práci. Toto budou weekendy. Měli jsme tuto zimu trochu smůlu, nejelo nám auto. Tady to znamená sezení doma, takže babička prozatím viděla jen okolí a centrum Bostonu a Harvard, kam jsme zajeli podzemkou. Teď je nemocná Luisička, takže zase je po výletech. Včera babička upekla borůvkovou buchtu, ještě se na tu chuť dobře pamatuju z dětství. To jsme ale chodili na borůvky na Kněhyňu. Nemáme tady sníh, teploty se střídají asi co tři dny, skáčou tak z mínus 17 na plus 8 stupňů.
Babička říká, že je jí u nás dobře, jenom že neví, co se děje v ČSR – počasí, králíci, děda a tak. Pošta nám vázne, Tobě ale asi taky. Ještě jsem Ti neposlala ten talisman, protože nemůžu najít ani první, ani druhý. Posílám Ti toho medvídka s láskou velikou vybaveného mnou a oči kreslil Václav, nos lepila Luisa a pusu Honzík před dvěma roky, ozdoba to na stromeček pro loňské vánoce, mezi dřevěnými andílky stále milovaná a ctěná, Destiny nazývaná „Bé, sei Bé!!“ Doufám, že má aspoň půl hodnoty původního talismanu (je v ňom zakletá duše naší rodiny, heč). Nezmrzněte tam, teď čtu Tvoje dopisy a píšeš, že odlet je k 1. únoru, takže dopis dojde tak tak, jestli. Napiš, až se trochu usídlíte. Posíláme fotku s babičkou, ta světlá je Vaškova, líbí se mi ale svou (přírodní) náplní víc (2 fotky teda). Promiň nám ten talisman, snad se ztratil při posledním stěhování.
Viki
Ahoj Ino, i já Tě zdravím a celou Tvou rodinku. Mám se u Nových jako prase v žitě, už tady v té Americe budu hnedle měsíc a zatím mi z Československa ani jedna zprávička nedošla.
Ino, přeji Vám všem v Novém roce hodně zdraví, úspěchů jak doma, v práci i ve škole. Dále Vám přeji dobrý let a šťastné přistání tam někde v tom Mongolsku. A až se jednou budeš nudit, napiš pár řádků i mně. Šťastnou cestu... „Zlomte vaz“.
Babina Veř.
P.S. Václav chudák je v práci, někdo musí přece i dělat.
27. ledna. Ingrid, inspiroval mě Tvůj dopis o lékařce v Olomouci. Dnes jsme byli v knihovně, pěkně jsem se vyžila; mamka byla s holkama dole v dětském oddělení a já nahoře jsem se prohrabávala fotografama a malířema. Padla mi do oka taky knížka „Positive Image“, která je o lesbických ženách a homosexuálech. Těm lidem fandím, většinou jsou zajímaví a když dělají do umění, líbí se mi jejich práce dost často. Věřím, že druh druhu (stejný druh stejnému druhu) může nejlíp rozumět a vyhovět, celkem asi lidem – idealistům, co chtějí hodně dát a hodně dostat a žít něco opravdu kvalitního (aspoň na chvilku) a „promáčknout“ se z bytosti do bytosti, nic jiného nezbývá. V té knížce ale jde o to, že mají za patnáct let, kdy před nimi poprvé dostali právo vůbec nějaké, čím více volnosti a nejsou diskriminováni v ničem (jenom na ty potomky se asi nezmůžou, chacha).
Doufám, že ti už přišel medvídek. Napiš, stačí-li jako talisman, či chceš něco onačejšího na ochranu před leteckou katastrofou. Mají tady i talismany na hodně potomků, kdybys chtěla. Já jsem ho nedopatřením dostala od kamarádky Aleny, která nemá ani jednoho. Rychle jsem talisman darovala dál, aby jako dvakrát darovaný přinesl štěstí dvakrát tak větší. My jsem s potomky skončili na 100%, budu už vždy nelítostná v tomto případě.
Ingrid, my tady máme vlahé dubnové deště, napiš, jaké počasí je teď tam u vás. Od Lídy jsem dostala podpolštářového Seiferta, dost mě mrzí, že jsem toho pána neznala z očí do očí.
Byl čas, kdy výstřel z děla na hradbách,
oznámil poledne
a na vteřinku dechu ustal spěch.
Jsou ženy Jitro, ženy Poledne
a ženy Večer.
Váhavé prsty hebce bloudily
po kůži upejpání,
až stud a strach počaly prchat z míst,
která tak milujem,
a vlna nahoty, vlna za vlnou, zaplavila nám
ústa, oči, tvář
a znovu se vracela ke rtům
jako ke břehu.
Tak začala vtékat naše krev
do jejich žil
a odtud k srdci a ze srdce zpět
do našich tepen.
Jaroslav Seifert, Morový sloup, Čs. Spisovatel, 1984, 2. vydání, 5000 výtisků se tisklo v Plzni, kde prý je jenom to plzeňské. Ta poslední sloka se mnou přímo hýbá, jako červi s masem. Holt mládí je pěkné a život vůbec je docela zajímavý.
28. ledna. Tak to jsem Ti trochu vypsala svoje mimomanželské sexuální zážitky, jiných mi prozatím není zapotřebí; jsme plně vytížení s Václavem. Je to první chlapec, se kterým to táhnu delší dobu v kuse (osm let, chacha) a ještě jsme nemohli vyzkoušet všecko, co se dá, takže nás ještě čeká skvělá budoucnost. Nesedíme jeden na druhém pevně přivázaní a ta možnost odletu a příletu zase zpátky dělá možnosti lákavé méně lákavými. Ale kdyby byl na rok či méně pryč, nemůžu dát žádné slovo ani půl, nemám vyhraněný typ a když mužský stojí sám za sebou a umí se prosadit mojí hlavě vhodným způsobem, vždycky mám z toho radost a potěšení bez poskvrn na svědomí. Ale blbý krasavec mě neuhrane, prozatím, a jedinci, co si chtějí postěžovat na smutný život, nemají šanci žádnou, taky zatím. Celkem mám v hlavě hlavně focení, hlavně světla a stíny a trochu jen barev a kromě sexu ostatní věci dělám na půl huby. Odráží se to na celé domácnosti – snad si v tom přesně rozumíme. Líbí se mi portréty, akty a vůbec obrazy z 19. století. Musím toho hodně přečíst a prolistovat a nafotit, až budu úplně spokojená. O škole moc neuvažuju, spíš to listování.
Mamka je hodně nápomocná a v březnu se na mě zase všecko znova navalí. Václav si s mamkou nerozumí a ona se ho bojí. Už je to trochu lepší, našli kompromis – vůbec se nebaví. Mamka jde z cesty. Mrzí mě to, protože ona je poslední člověk na celém světě, který myslí jenom na blaho naše a sloužil by do roztrhání těla a duše, kdyby mu bylo přikázáno nebo naznačeno. Možná že to je ten kámen úrazu, Václav to snad nemá rád. Čert se v tom vyznej, už raději končím.
Napíšu Ti ještě o počasí. Dnes tady máme teplé sněžení, včera vlahý déšť. Před měsícem minus 16 stupňů a před čtrnácti dny plus 26 stupňů. Byli jsme tu sobotu u moře sbírat mušle. Hned v neděli byl déšť s větrem severákem, oceán a jeho proudy nás zkrátka pořád překvapuje a udržuje v napětí. Napiš, jaké počasí je u Vás.
Ingrid, od března zase budu dělat svatby a recepce. Pořád ale fotím i jiné věci, nejvíc mě zajímají portréty, jak mně se líbí, se všema „chybama“ pleti a zvláštnostmi těla. S tím mám potíže, musím se označit jako „umělec“, jinak nemám šanci. Fotím tak i tak. Ahoj, pozdravuj děcka. Napíšu Bohouškovi. Napiš, vydám tvoje dopisy knižně!
Viki
P.S. Ingrid, já jsem si ten dopis četla a připadá mi jak rány palicí, úryvkovitý. Všichni do mě hučeli a udělala jsem mezi tím několik prací a odpovídala Luise na blbé otázky pro otázky. Je mi to líto, protože ani mně takový druh dopisů nikdy neudělá radost. Píšu brzo další. Tu fotku jsem do minulého dopisu nedala. Je blbá, tak do časopisu, ale ne pro Tebe.
