Americký sen (52)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Tajný prs zpovědníka a pozdravy vánoční. Boston, prosinec 1985.

12. prosince. Ahoj Ingrid, přišly už oba dopisy, první tajný prs zpovědníka a druhý pro další uši. Líbí se mi vždycky, jak svoje zážitky popisuješ a ty chlapíky jako bych měla u stolu a byli mi oba sympatičtí (zhýralý doktor více, protože jsem na ten druh nenarazila ještě). Tak jen piš, ráda se probírám tvým pro mě jak dělaným slohem, teče mi přímo do srdíčka. Sama zážitky takové teď nemám, ale vzpomínám, že to bylo pěkné. Zrovna teď mám plné uši, hlavu a až na vrch dost děcek, je sedm večer a nikdo se nechystá spát, každé jejich hlasitější promluvení + drcnutí do stolu je krůčkem ke dveřím blbince. Honzík má asi ještě chvilku číst. Cosi s  Luisou by se taky mělo - ále oni se chechtají a chutě mutě přestavují všechen nábytek, vypadají úplně šťastně a spokojeně, hlaholí, halasí a piští. Destiny pestiny chodí celé dny a večery po bytě jak můj přirozený ocas a volá mama, mama.

Tak teď je asi deset hodin a děti už spí. Příští sobotu už čekáme mamku, už máme všechno nachystané. Ingrid, tu panenku někde máme v nějakém šuplíku. Zatím jsem se dívala do tří - tzn. vyházela a naházela zpátky. Hned ji pošlu, jen ji najdu. Po nekonečných pracech v domácnosti se bavím někdy focením, když ještě jsou peníze, potom se bavím prohlížením knížek (někdy také čtením) a negativů. Dnes jsem dotáhla (doslova) osm velkých krav z Robins Library a už jsem si asi 3x po pěti minutých dnes prohlížela a až dopíšu dopis, tak se v tom rozložím. Pořád se mi zdá velká škoda, že nefotíš taky, stačí ta kamera a všecko rychle zaznamenat a je to taková kronika.

A teď to tvoje pořád cestování, to je škoda a penězi k nezaplacení, přece to tak nejde. Bude ti to jednou líto, jako mně, pořád je víc a víc věcí, co jsem viděla a nikdy už nebudou a já jsem neměla kameru (vysvětli mi to: ty to asi doma maluješ volně?). Pořád píšu “pořád”. Už nebudu.

Před příjezdem mamky jsme to tady trochu vylepšili: a) máme záclony, b) Václav upravil obří psací stůl, vyrobený ze dveří, c) stůl na “psaní dopisů” (nic jiného se na tu desku nevejde) a d) uřezanou skříňku - prádelník. Vypadá to teď efektně. Rybičky - akvárium - už nemáme, stačí nám Destiny. Pomalinku si vybavujeme zdroje obživy - studia a studia stálá Václavova. Furt máme .... (hov.o) v bytě a totéž na nás jest a celkem jsme solidně, ale určitě, ale ne právem, podivíni v očích českých, které to zde vidí. Ale v bříškách máme obvykle teplo a na jazyku příjemně. Američani se nediví tak moc, protože to asi znají sami nebo to odkoukali od sousedů. Já se snažím už ani nepít kafe, když vidím, jaké sumy se do mě investují, abych náhodou neodešla buď směr blázinec nebo hlína, jak se mi někdy zdá - hlavně kolem sedmé večer.

Ingrid, ty kočky se všem moc líbily, Honzík povídal, že ta vepředu je jako opravdová. Zítra půjdeme pro stromeček a v sobotu ho nastrojíme, ať si ho užijeme a pěkně se těšíme. Máme tady teplotu kolem plus pět stupňů, sníh není, někdy je i slunce na modré obloze. Zdá se mi to dobré, ale děcka chtějí sníh. My starší s ním teď máme při vší práci jenom starosti. Srdce okouslé (ne tak docela). Ingrid, přeju vám pěkný předvánoční čas, ještě napíšeme společně s Václavem. Pozdravuj děcka. Ahoj.

Viki - plena - podprsena.

Ten tajný dopis jsem ještě nespálila, opíšu si některé pasáže na stroji (jak je popisuješ = zjevy) a pak to spálím, čert se vyznej v chlapech, kdyby to našli.

26. prosince. Ahoj Ingrid, spíme v obýváku na molitanových matracích, mamka spí v naší ložnici. Pili jsme slivovici, předevčírem jsme dostali od Tebe pěkný dopis. Povídám před chvilkou Václavovi, že otravové to mají lepší, hodní lidé to mají horší a bývají ukráceni v lecčem. Ty jsi člověk, na kterého si myslím, myslím-li na někoho, nejbližší krevní potomky a předky (včetně Václava, my jsme se už pokrevně sbratřili) nepočítám. Tak těm otravám jsem zase včera už odepsala.

27. prosince. Dneska je úplněk a x-tý den prázdnin, moje nervy už na krajíčku a práce hotová žádná, však to znáš. Blbé bylo, že jsem měla angínu. Zítra už bude výlet, na sto procent. Děcka jsou bekavá. Na Ježíška byly hlavní dárky Lego domečkové, pracovalo se s ním po tři dny, až kolem deseti děcka chodila spát. Ingrid, posílám ti náš talisman, panenka z Kuby je zkažená. Mamka doletěla dobře, talisman je vyzkoušený. Usnula při (před) vzletem a za hodinu asi se probudila a ptala se sousedky, proč že ještě neletíme – chacha. Evropu už měli za zadkama.

Ingrid, doufám, že poště nebude trvat o moc dýl a že budeš moct dostávat dopisy z Ameriky, chci hodně psát. Nemám teď vůbec ráda zimní období, se starostma s topením (placení myslím), s nemocema a stále zelenou tváří. Je zima vlezlá, ale beze sněhu. Koupili jsme jakési staré (celkem ale dobré) lyže mackům a eskymácké sáňky rodinné – pět sedátek je tam. Mamka mi hodně pomáhá, je to fajn. Václav taky byl (je) doma, udělali jsme ten čínský lustr, jako jsme měli v Blansku. Babička přivezla slivovici, tak ji teď popíjím, je dobráááá. Léčím si nervy porouchané vánočními prázdninami. Až děcka usnou, máme s Václavem eldorádo, je to paráda, když nikdo neposkakuje a nevíří vzduch a nekvičí. To se dá někdy i něco udělat a i se dá pohovět. Dnes jsem fotila naši famílii s úmyslem pěkného snímku – obrazu na stěnu rozměru asi 30x40 cm na Cibachrome, Honzin kňučel, že ho to nebaví a Destiny řvala bé, bé.

Ingrid, napiš, jaké to tam je a nemrzni tam s děckama. Já jsem si pořád myslela na vás v zimě, že se vám pěkně zahřívá v peřinkách, co jsem pásla kozy od šesti let, mamka mi povídala, že je ty nemáš, to je škoda. Nejmilejší osoby by je prohřívaly, myslím si, že jsou na dětech té paní zlé, protivné, s očima pichlavýma a úsměvem zemdlelým. Třeba je má složené na skříni jen pro tu radost, do zásoby a mrznoucí dítka jsou jí ukradená.

Zase se mi líbí obrázek, cos poslala. Posílám ti fotku, je to z doby před Halloween, kdy každý potřebuje velké dýně. Ještě se to pak udělá pořádně velké, příští rok před Halloween to zkusím prodat. Ingrid, až budeme mít svůj dům, určitě přijeď. Mamce se vůbec nezdá, že je v Americe, říká Arlington je velká vesnice.

....

Já furt vymýšlím, co mám napsat, néjni to jednoduché. Pořád chodím do práce a jinak nic. Začal jsem připravovat projekt na stavbu domu. Letos na podzim bychom se mohli odstěhovat na Západ, do Portlandu, Oregon a v roce 87 bych mohl začít stavbu. Potíž je v tom, že Boston (Massachusetts) je centrum počítačového průmyslu a bude dost těžké najít práci v Portlandu. Na západním pobřeží je jenom „křemíkové údolí“, oblast kolem San Francisca, jinak tam není nic – jenom doly, lárny, život vypadá jako na rodné Rusi. V Portlandu by snad mělo dát něco najít. V Oregonu jsou Skalisté hory, počasí je tam teplejší než v Massachusetts.

Hezký nový rok vám přeje Václav a Viki.