Americký sen (50)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Volání divočiny a čekání na pošťáka. Boston, říjen 1985.

3. října. Ahoj Ingrid, dneska tady po delší době zase prší. Naposledy pršelo při hurikánu Gloria, který jsme tady měli v pátek před skoro už týdnem. Byl to vzrušující zážitek, nikdo nevěděl, jakou cestou se Gloria vydá, a všude se dělala opatření. Podnes nemám sundanou lepicí pásku z oken. Nějak se tam připekla a nechce dolů. Osobně bych radši koupila nová okna. Naštěstí nás zasáhl jenom okraj hurikánu, odnesly to většinou stromy a dráty vedení. Zabilo to jen deset lidí v Massachusetts, ale kdybys viděla, jak nadšeně to někteří prožívali, nedivila by ses: promenádovali se venku, postávali pod stromy a dráty. Není divu, že to někteří odskákali. Hned po největším náporu se lidi rojili ven, včetně mě s děckama, ale my jsme jeli autem. Bylo nebezpečí spadlých holých drátů. Všude vonělo čerstvé dřevo a servané rozmašírované listí. Projeli jsme trasu, kde jsem nazítří za tmy měla rozvážet noviny, bylo hodně spadených stromů. Protože se moc nestalo, strašně se mi to líbilo - přírodní živly. Už se těším na hory západního pobřeží, budu tam “mezi svými”. Vláďa psal, že byl tři dny sólo ve Skalistých horách a protože se bál medvědů, měl na sobě pět zvonků. Pak se prý trochu přestal bát a nechal si jenom dva. Čím dál víc se mi tady líbí, nejsem “homesick”, což je problém většiny českých lidí. Mám štěstí, že ze všeho nejvíc mě baví dívat se na věci a pak příroda, čím divočejší, tím víc. Ale medvědi a vlci by mě teda vyděsili taky, nemám zkušenosti ani představy, takže se zatím do lesů nepouštím - párkrát jsem byla sama s děckama v New Hampshiru, člověk potřebuje místy sekeru, aby si dělal cestu v tamějších “krotkých” horách. Fotím, ale pořád je to ještě blbé s penězi, takže se musím hlídat, provoz Hasselbladtu je moc drahý. Chtěla bych ještě kinofilm na “mrskání”, třeba, když si kočka právě sedne na moment na správné místo. To bych mohla nosit foťák pořád na krku. Hodně motivů jsem měla při rozvážení novin, ale mám je jenom v hlavě a ne na filmech, protože se bojím tahat s sebou Hasselbladt, aby mě kvůli foťáku za tmy někdo nebacil. S malou kamerou se nebojím, klidně ji zlodějovi hodím a koupím si radši novou, ale Hasselbladt fakt jenom pohlazuju, je pomalý, rozvážný a precizní, na reportáže bych si vzala radši něco jiného. Už mám svoje sales number, ale moc nic neprodávám. Největší zakázka byla zatím ta Summer school. Myslím, že pokud nechci rozvážet noviny, budu muset fotit, co lidi chtějí a z vydělaných peněz, co chci já.

Nechám místo pro Václava, už mi to nemyslí. Posílám Ti svoji fotku, kterou dělal Vašek. Líbí se mi nejvíce ze všech, jaké jsem kdy měla. Když bude ale někdo, komu se nechce pracovat, chtít a snít o sladkém Západě, tak mu tu fotku můžeš ukázat. Jenže Ingrid, nikdy jsem nebyla spokojenější.

Ahoj a napiš, Viki.

28. října. Ingrid, mám už v podezření všechny pošťáky, že někde zahazují dopisy určené pro nás, čtrnáct dní chodí samé účty a pošťák se pomalu přestal pokládat za zlatý hřeb dne. Tak jsem si dnes vytáhla obálky pěkně tlusté formátu A4, kde každý pisatel má nahoře své jméno pěkně naškrábané, jak jsem dopisy třídila za účasti Destiny, prohlížela jsem si namalované kocourky a kočky a četla události dávno minulé. Líbí se mi, jak píšeš o věcech a snad bys mohla psát s úspěchem i knížky, kdyby se ti chtělo, aspoň ve mně a ve Václavovi bys měla oddané čtenáře.

Dnes v sobotu sedíme všichni venku na verandě a máme tam pečinky na lehátkách a chodí k nám sousedů kočka, mourovatá, sedá s námi a dělá nám teplo a útulno. S chutí si ji vykrmujeme, masem a mlíkem, ráda se takhle pro změnu nají po všem tom sušeném kočičím jídle z plechovek. Ještě do příští neděle budu roznášet ráno noviny, teď už noviny zatracené, protože je tma tmoucí a ani nic pěkného nevidím a vše je už jenom nepříjemné.

Posílám pár fotek barevných, abys viděla, jak rosteme. Doufám, že v prosinci už budu mít vlastní laboratoř a doufám, že budu posílat fotky lepší kvality. Tyto se mi pranic nelíbí, stačí pro můj pocit trochu jiné barevné ladění a všechno dobré mi zmizí a nemám žádnou radost. Zlobím se na laboratoř, ale jsem zvědavá na svoje výsledky. Když jsem byla těhotná, kdosi mi řekl, že vypadám bledá a doporučil mi barvu vlasů, já osel jsem jedenkrát v bytě té osoby podlehla a nechala si to naplácat na hlavu a od těch dob jsem byla otrok barev různých na své hlavě, poněvadž se to mytím měnilo do žluta, až už jsem toho měla dost a teď uvažuju o kratším zástřihu až na ježka, protože nemůžu tu unylou žluť snést. Nikdy více barev, říkám si. Leze na mě jakási podzimní melancholie, s Václavem jako bych žila s ježkem, nemluví, jenom dýchá a funí a posmrkává, hlavu donekonečna nad lejstrama.

Rybičkovi mají od srpna holku Lucy. Tak si myslím, že bysme mohli bydlet dohromady a bylo by, Zojka by mohla studovat a já fotit a střídali bychom se u děcek, to by bylo fajn. Děcka mě štvou, chci-li něco dělat, nedají pokoj ani na minutku a trousí se jedno po druhém. Když se jim pořád věnuju, jsou fajn, ale nic není hotové a den pryč. Včera se tady sešlo asi osm děcek, asi pět hodin si hrály, pekly buchtu, všichni byli šťastní, já jsem ale večer byla úplně nadranc a pár takových dnů, odvezou mě do blázince. Lída mi přinesla knížku o Franzi Kafkovi, píše se tam „objeví-li se dítě, zavřu oči“. Jsou v té knížce pěkné fotky staré, je psaná v Německu a Kafka je tam coby německý spisovatel. Dám dopis Václavovi, leží pořád na tom lehátku pod peřinou a jestli není pečený, snad něco napíše.

Rychle ten dokoulený dopis pošlu (nevšimla jsem si zamaskovaného podpisu), než bude neodeslatelný. To nakreslila Destiny. Vašek má fóry, fakt mi ten dopis připadá po přečtení uhozený, je mi to líto, ale nemůžu si pomoct, milostivá paní, čas na zamyšlení chybí a jaksi se rozbředávám asi, a asi v pudu sebezáchovy jako prezentace před blázincem: celé dny krocení starších děcek s nejmenším na rukou. Václav si celkem myslí, že doma je to pohoda, ale v sobotu a v neděli vypadá z toho blázince utahaný. Člověk si celkem neposedí, Destiny chce asistovat i na záchodě. Ne že bych sama o sobě byla z toho smutná, ale štvou mě Václavovy nepřímé poznámky o mé blbosti a zaostalosti jednou za čas. Nejvíce mě štve, že má pravdu, což dobře vím, má vždycky hned přečtené všecky fotografické časopisy, zatímco kuchtím oběd a umývám nádobí a dokola až do noci, pak přečtu tak dvě stránky a to je vše. Vím, že Destiny rychle roste a že to uběhne, ale je mi to občas líto, nejvíce v sobotu a neděli, kdy mi vadí ten rozdíl v „pracech a povinnostech“ - moje vařit a uklízet a Václavovy studovat.

Vylila jsem si srdíčko, ale nemrzí mě to teď, většinou hlavně v sobotu a v neděli – proto tyto dny nemám ráda, připadám si pak jako služebná. Fotila jsem něco včera a předevčírem, v laboratoři mám fotky a to všecko mi dělá radost.

29. října. Ingrid, doufám, že jste tam v Rapotíně neumřeli, pošli aspoň pohled, že jste všichni zdraví. V neděli končím s novinama a začnu tloustnout, už se na to těším. Myslím, že jsem Ti psala, že Václav dělá asistenta na Boston University 1x v týdnu, tak ty noviny už rozvážet nemusím. Nadávám zase v dopise na Václava, ale je fakt dobrý a je mi blbé ho zatahovat např. do domácích prací a uklízím po něm nastříhané vousy, ale to víš, chtěla bych také dělat něco jiného, než to čištění a čtení pohádek a vaření a pak mě štvou ty občasné poznámky, jak už jsem psala.

Viki

P.S. Šla si Ingrid na procházku, vedla děcka na provázku. Sekala je rákoskou, ať už brzo vyrostou.