Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Slasti a strasti rodinného života. Brno, listopad 1979.
Ahoj Ingrid a všichni k tomu. Zase vám musíme napsat, protože máme chuť do toho a taky novinky jsou u nás. Například jsme zjistili nezávisle na sobě, že Macín je, když leží na zádech, celý Bohoušek, Bohoušek zas podle fotek je celý ty, když jsi byla malá.
Václav měl po sundání sádry ručku tenkou jak trpaslík, ale teď už zas natahuje pružiny. Do práce jezdí většinou na kole a je z toho pořád mírně nachlazený - nebo z něčeho jiného, ale posmrkává pořád. Taky tady máme velké rozdíly teplot - ráno a v noci zima jako hrom (no zatím není velká, snížek není, ve dne tak plus pět, v noci nula, mínus dva, pak se zatopí a vaří a je teploučko jak tam u vás na Kubě. Ale to zase ne, cos psala se mi nelíbí ani trochu, jo kdyby ses mohla povalovat u moře, ale to asi omrzí brzo, když se nic jiného nedá. To taky je dost blbé. Nejotužilejší je Macín.
Taky ti můžu teď napsat, jak psala´s ty, či až ten dopis dostaneš, “bude možná na světě dalšího macka”, teď už se na něho docela (vlastně moc) těším a taky až budu zase volná. Hned jak to půjde, nechám děcka doma s Václavem, zajdu asi do Obřan a budu utíkat, co vydržím a co se mi bude chtít, jestli se mi ještě bude chtít.
Na Nového Macka pletu rukavičky a čepice a kabát, vše po dvou kusech. V krámech je všechno drahé, ale to by vlastně při té námaze ani tak nevadilo, jako že tam není nic, ale velká řada. Například jsem šla koupit košilky a paní, co stála přede mnou, mě pustila s tím, že čeká, až vybalí rukavičky (3 hodiny už tam stála). Za dvacet minut jsem se dozvěděla, že košilky nejsou, ale já jsem viděla už z řady vytahovat prodavačku malé ponožky. Macčí číslo sice neměli, ale měli o číslo menší a o číslo větší - tak jsem koupila obojí, poněvadž tomu říkám štěstí. Ponožky se mi plést už nechce. To je velké štěstí taky - ty věci všechny po Bohouškovi a Milánkovi. Takže toto si nestěžuju, jenom říkám jak to je - a ještě jsou v krámech věci tak hrozné, že bych je nechtěla ani zadarmo. Ale na ty fronty asi nejsou - nebo jo?
Tady u nás v našem bytečku jsem už dala do váz (2) slaměnky od loňska a taky je za chvilku vyměníme za nějaké jehličí. Taky drama tady můžeme mít po Novém roce - byla tady matka (nevlastní a od jara vdova) Stroupežnického, co mu patří tenhle byt. Synáček se má už vrátit z basy a prý mu musíme něco najít či vzít jej k sobě, poněvadž nemá kam jít. Tak byl Václav na národním výboru; prý může Stroupežnický nás žalovat a vysoudit soudní vystěhování, načež se my můžeme odvolat, že se nevystěhujeme, neb nemáme kam… atd. Snad to má ještě pokračování - snaž až dostane Václav ten byt. Kde ale bude Ládíček sídlit, to opravdu nevím. Doufám jenom, že nás někde ve tmě s kumpány svými neutluče, neobere o klíče a nevpadne sem, představ si, jdeš s mužem do kina, děti vám spí - on to ví. Jdete z kina, bum bum, ááách… sousedé spí… To mě ale vůbec nenapadá, dívám se na to dost optimisticky (hrůza), jen ať mě tady nechodí nikdo otravovat, nebo naň vyleju kyblík z okna.
Dneska už nebudu psát. Přejeme vám pokud možno pěkné vánoce a hodně štěstí a zdraví v novém roce a kdybychom už nepsali, radši, šťastný návrat domů.
Jíme zeleninu z Tvojí zahrádky. Jíme ovoce z Tvojí zahrádky. Vše se Ti dobře urodilo. Po Novém roce prý má být moc změn, o tom ti napíše lépe Václav či určitě děda.
Jo, kdyby´s náhodou chtěla ještě jednoho kluka, tak neotálej, ať je vesel a děti si pěkně pohrajou. Osobně bych třetí nechtěla - snad ve třiceti ještě - ale známá moje má tři po roce a teď další, chtěla dvě (do auta) a ani ránu, a teď mi říká, že asi zase, ale co, bude s nima doma, aspoň nemusí do té ničemné práce (inženýrka ekonomie s protekcí na závodě).
Tak Ingrid ahoj, jdu spát, zima je mi hrozná, teplo už odnesl průvan (je 21:00, bráška tvůj právě usnul nad knihou - chruplo mu v krku a pak hned zahodil brýle a vypnul světýlko). On si čte v posteli.
Ještě: Ingrid, vyfoť tam na té Kubě něco - máš filmy? Kinofilm dobrý mám nafocen v místnosti a za špatného počasí. Kdyby ti byl k něčemu dobrý, tak jej pošlu a vyfoť něco i pro mě (lidi, ty hospody, jak´s psala a lidi v nich a ten “průvan” - a nevyvolávej to, udělám to pak. Jen je strč do lednice naspod. Tak napiš, jestli máš čas na to. Taky třeba učebnu, krabice, kde bydlíš, svoje Macíky a muže - jsem děsně zvědavá na ten život tam či onde - už teď mám okousané 3 nehty. Kdybys to mohla nafotit, nenech nic vyvolat- ono se to pak strčí do kapsiček a nepoškrábe se to. Ty minulé filmy byly dodřené, a to je škoda.
P.S. Pošleme vám podkovu pro štěstí, až pojedeme domů, kdyby ale moc vážila, tak ji nepošleme - kreslenou posíláme hned.
Pokračování za dva dny. Dneska nám došel dopis č. 2, my máme jako domácí zvíře zatím jen jednoho macína, druhý se čeká 25. prosince a zas to bude asi chroust, který bude potřebovat vykrmit. Mám zatím navíc 4,5 kg a obavy mírné, sleduju, jestli se hýbá a když dlouho nic, tak jej trochu dloubnu či pomačkám, co jako je. Zdá se mi, že se předtím (tedy v létě a na kraji podzimu) mrskal o hodně víc, ani jsem nemohla usnout někdy, ale zas jsme pořád dlábili hrozny a ovoce všeho druhu, tak to možná byla střeva moje vlastní. Velký macek je už vykrmený, má buclaté nohy a kulaté břicho, splasklý je jedině po ránu. To on si spí asi od 20ti hodin do 8 hodin ráno, přes den spát vůbec nechce, ale to jsem na něj pes a po obědě musí aspoň být v postýlce, ať spí nebo ne. Jedině v sobotu a v neděli tam není, protože Václavovi to srdce nedá a to jsou většinou spolu na posteli a všelijak se tam kočkují.
Od 12. listopadu byl Václav na tom školení v Praze a já na týden u našich. Žijou spolu dost špatně a pořád se to jaksi zhoršuje - je to bludný kruh, ale spolu oni určitě zůstanou, táhne se vše léta a oni se potřebují, aby se snad mohli trápit, nebo se mají takovým způsobem rádi či co. Ale oba mají nervy nadranc, vlastně se skoro nevidí, spí každý v jiné místnosti a nikam spolu nechodí - když jsou spolu, tak se (naoko?) hádají. Mamka si zamilovala Honzíka, když jsme tam, je skoro pořád s ním (pokud čas dovolí - prase, zahrada, králíci, nemocná babina 5 km daleko + nemluvě zakázky). Říká, že žije na dopisech a fotkách a mezi daty, kdy přijedeme my a kdy ona. Zdá se mi to hrozné, tak žít.
Jenom od Vaška vím o chystaných změnách u nás. Po novém roce má být zdražování - 100%, taky výplaty se zvětší stejně - má to podle bulharského vzoru vytáhnout uložené peníze. Ze zahrad se má platit větší daň (nad 4 ary), větší podstatně. Doufám, že dnes Václav ti o tom něco připíše.
Děda tady byl 17. v sobotu, byl doma jen Václav, my jsme byli ještě u našich. Byli tady s paní, u které bydlí, takže Blanka je už klidná určitě.
Dnes jsem udělala nákup na Mikuláše, pomeranče, ořechy a jablka tvrdá červená, mám ale na vše velkou chuť a asi to sníme – Václav s Honzíkem to taky nevydrží. Sháněla jsem ořechy, buráky, ale ty teď zmizely z pultů, jsou přimíchány v jakýchsi nemožných balíčcích, jsou v nich věci, které by si normálně nikdo rozumný na Mikuláše nepřál. Stojí hlavně 30 korun jeden!
Ingrid, ahoj a zase nám napiš a pohlaď za mě ještěrku.
Viki
