Americký sen (49)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Škoda té země bude a léčba Západem. Boston, srpen 1985.

27. srpna. Ahoj Ingrid, včera nám dorazila zásilka knížek pro děcka a pro Václava a pro mě, tolik se mi líbilo věnování s pacičkama a letní louky, až jsem si probrečela. Škoda té země bude. Naštěstí nám ještě zároveň přišel z Kanady časopis Západ, kde se píše otevřeně a ten mě ze stesku vyléčil. Člověk rychle zapomíná na nedobré. Ze Tvého dopisu přímo fouká vítr, jak událost sleduje událost. U nás je klid, prázdniny mají na kahánku. Psala jsem Ti dva dopisy, které zřejmě nedorazily, popíšu Ti události ve zkratce.

Celý červenec jsme stanovali, čekali jsme na uvolnění bytu, který jsme chtěli. Teď jsme už usazení, pokoupili jsme dřevěné židle a stůl (za to jsme placeni, řekl mi Rus – Američan, po Němcích, co zde bydleli všecko), vyrobila jsem pohovku – gauč z matrací, neboť jsme pokoupili tady 3 postele a ledničku a pračku, takže konečně máme komfort. Taky pro oko to vypadá dobře, odfotím dnes na večer a pošlu.

V prosinci (21.) přiletí mamka, kvůli které hlavně jsem investovala do toho všeho nábytku, aby se nezděsila, jak tu žijeme. Mírně jsme se zadlužili, takže rozvážím ráno od 5:30 do 7:00 noviny. Chceme se zbavit dluhů, než mamka přijede + musíme mít peníze (zatracené) na letenku. Práce je to pěkná a jenom se bojím, že si na mě někdo počíhá. Když odmyslím svůj strach, je to příjemné: jezdím si v ranním tichu od domu k domu a pobíhám s novinama. Východy slunce jsou pěkné. Celkem mě mrzí, že nejsem chlap. To bych brala s sebou foťák. Cestou domů koupím mléko a vařím snídani, rodina se po jednom budí a je rušněji a rušněji, ale vydržím to do deseti, protože mám hlavu plnou toho tichého rána od novin.

Ještě se dám do focení svateb, ale jen z nutnosti. Ve studiu portrétním jsem to zkoušela s portfoliem. Moje portréty jsou prý moc realistické (póry, vrásky), „lidé mají dostat fotku, jak si přejí vypadat, ne jak vypadají“. Fotí se v oválech, růžová pozadí s měkkými předsádkami, které smažou rysy (pro mě). Nelíbí se mi to. Chci udělat svoje studio a chci fotit taky pro majetný. Snad ty svatby nějak přežiju. Jsou prdlí, samá růžová, bledě modrá a zlatá s volány, lidé většinou tuční. Před zmáčknutím spouště říkají „cheese“.

Václav psal dopis do Kanady Rybičkům, že příští rok v Portlandu se pustí do stavění zděných domů – laboratoře a studia, blázince a army shopu. Hodlá k tomu přizvat Víťu Tolara, kterému dva roky nepsal. Přestěhovat Rybičkovi (Vláďa = obchod s army věcma, jeho zájem veliký). No pěkné by to bylo, zatím nemáme tento měsíc zaplacené účty.

Do toho focení jsem celá žhavá, jen co mi děcka půjdou trochu od ruky. Začnu vážnou práci s B&W, s vlastní jednoduchou laboratoří, na jaře (laboratoře zmrší každou fotku, serou na city). Pak chci postupně dokupovat barevnou laboratoř, záleží mi na každém tónu a tak se musím k tomu propíchat. Ty knížky (hlavně Heckel, Funke a Sudek, moji oblíbení), mi daly pod zadek připínáček. Jaksi se všecky moje elány topí v denním shonu, kdy před cestou do laboratoře nebo se stativem v podpaží se hledá půl hodiny Luisina ztracená pravá bota – věčně pravá. Znáš to. Příští týden zkusím vlastní rodinku na B&W, holky rozkvetly do uličnic, Honzík je unylý.

Tolik je plánů, že jsem si dala vlasy nakrátko, aby neotravovaly, ale ještě to cítím na uších, tak půjdu ještě jednou, na ježka. Tvůj bratr se proto zlobí a nechce mě do postele, cha. Aspoň se pořádně vyspím. To tak: kopa práce a unylý úsměv na tváři a vláčné pohyby. Případně dalšího macíka. Zojka Rybičková už asi bude mít děcko, ztratili jsme jejich telefonní číslo, psali jsme 2x, nevolají, nepíšou. Doufám, že jsou v pořádku. Zojka byla poslední dva měsíce v nemocnici, kvůli potrácení (vážila před těhotenstvím 45 kg = babysit, noční úklid + dvě vlastní děcka a výlety na kánoi). A rozházenost celková, nemá přátele. Moc bych chtěla, aby se přestěhovali k nám do toho Portlandu. Bylo nám dobře dohromady.

Ingrid, děkuju Ti za knížky všecky, taky Ti pošlu, abys měla radost jako já. Doufám brzo, lodí. Pozdrav Bohouška, napíšu mu večer nebo zítra.

Viki

27. srpna. Milý Bohoušku, děkujeme Ti za dopis. Ještě že se Milánkovi na tom kole nestalo něco opravdu vážného. To měl teda štěstí, při té rychlosti, jak píšeš. My jsme celý červenec pod stanem, dva týdny v lese s jezerem a dva týdny v lese u moře. Moře ale tady patří k bydlení, podívej se do mapy, kde Boston leží. Asi čtyři dny pršelo, byli jsme navlhlí. Příští rok asi budeme bydlet v Oregonu, to je na západním pobřeží. Strejda tam chce stavět zděné domy, tady jsou domy ze dřeva a hoří hodně. Pořád tady někde troubí hasiči. Já mám foťák a fotím, ještě kromě toho ráno roznáším noviny. Je ještě tma a ticho. Na ulicích je ten čas plno koček a mrouskají. Předevčírem jsem stoupla v pohorkách do kočičího lejna, pak do auta a smrdí to tam jako hrom. Už si dávám větší pozor, kam šlapu. Některé kočky jsou zde veliké jako malí tygříci, i stejně zbarvené. Před vánocema tady přiletí babička, bude tu tři měsíce. Píše, jak se bojí letět v letadle, až ji uvidíš, popiš jí prosím Tě, jaké to je, aby se tolik nebála. My se už všichni ani nemůžeme dočkat, už jsme ji neviděli asi čtyři roky. Děcka vyrostla a je jedno nové děcko, Destiny. Tu babička ještě ani jednou neviděla. Stejně je to odvážná babička, nikdy moc nejezdila a teď bude lítat pořád do Ameriky. Bohoušku, Honzík Ti chce taky napsat dopis, ale umí psát jenom anglicky. Napiš, jestli chceš.

Ahoj, pozdravuj bratříčka a sestřičku, pusu Vám posílá teta Viki.